Zamyšlení

Učednická žárlivost a ohnivá sůl...

26. neděle během roku B (26/9/2021)

Nu 11, 16-17. 24-29/ Jk 5, 13-20/ Mk 9, 38-50

Učednickou žárlivostí myslím to Janovo: „Mistře, viděli jsme kohosi, kdo v tvém jménu vyhání démony, ale s námi nechodil, i bránili (ř. kólyó) jsme mu, protože s námi nechodil.“ K tomu jsme měli jako předobraz ze Starého zákona Jozueho (Jošuu). Oba - Jozue i Jan - jsou věrní učedníci. Jednají z přesvědčení, avšak musí být usměrněni.

Ale podívejme se na to trochu zblízka. Na Mošeho je ten pořád reptající Boží lid moc. Je přetížen. To se nedá vydržet. Ale Bůh má řešení. Odbřemení Mojžíše a část tíhy přenese na sedmdesát starších. Sedmička a sedmdesátka, prostě všechno se sedmičkou, je významné. Je to víc než číslo. Je to znamení plnosti. Když je něčeho sedm, už toho víc ani nemůže být.

Starší dostanou podíl na Mojžíšově prorockém duchu. Všichni, kdo jsou na seznamu (!) starších, se mají v určený čas dostavit ke stanu setkávání. A když se to stalo, alespoň jednou v životě prorokovali. Jak si to představit? Mluvili v Božím jménu, Boží věci, možná v nějakém extatickém stavu. Něco se s nimi stalo. Mimořádného. Sloveso, které překládáme „prorokovat“, v hebrejštině existuje jen v reflexivním nebo pasivním kmenu. Tedy jako něco, co se spíš s člověkem děje. Ale důraz je na mluvení. Prorok mluví v Božím zmocnění.

A teď pointa příběhu. Dva z těch sedmdesáti absentovali. Eldad a Médad. Ano! Už tenkrát se to stávalo. Prostě nebyli, kde být měli. Nesplnili podmínky. Proč, se neřeší. Prostě nebyli na svém místě ve svůj čas. Tečka. Přesto i oni (k našemu překvapení) na své místě upadli do prorokování taky.

To dopálilo Jozueho. „To přece ne! Vždyť nedodrželi pravidla! Přece takto nemají právo prorokovat! Mojžíš zabraň jim v tom! Zakroč svou autoritou.“ - A co odpoví Mojžíš? „Ty kvůli mně žárlíš – horlíš?Nejde přece o mě, o mé výsadní postavení. Jde o Boží dílo. „Kéž by všechen Boží lid byli proroci! Jen ať se Boží dílo děje skrze další služebnice a služebníky…

Ježíš Janovi řekne: „Nebraňte mu. Kdo není proti nám, je pro nás!“ Žádné autentické Boží dílo – nic pravdivého, božsky pokorného, laskavého a mocného, nemůže Božímu království ublížit. Naopak. Bůh je velkorysý. Má své služebníky a služebnice, kde bychom je nečekali. Přestože naší přirozenou reakcí je žárlivost a pocit ohrožení, můžeme si učit spíš radosti a vděčnosti.

Teď si uděláme malou odbočku do čtení z Listu Jakubova. Druhé čtení jde vždycky mimo hlavní téma. Prostě obsahuje semikontinuální četbu hlavních pasáží epištol. Dnes to bylo o vzájemné a společné modlitbě, o chvále, o modlitbě nad nemocnými i o vzájemném vyznání hříchů.

Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého.“ Tak to má ekumenický překlad. Bohužel to není úplně přesné. Ale není v tom ten překlad sám. Navazuje na starší překladatelskou tradici. Studijní překlad má: „Mnoho zmůže účinná modlitba spravedlivého.“ To je bližší originálu. Prostě modlitba spravedlivého – ospravedlněného Bohem – má obrovskou sílu. Může to být úplně obyčejná modlitba. Bez emocí. Bez zvláštního nasazení. Bez patosu a dramatických gest. Prostě, když se spravedlivý nebo víc spravedlivých pomodlí, milost se projeví. Pozvedne člověka, osvobodí ho od viny, od nemoci, od strachu… jak bude potřeba. I když třeba nebude nic vidět. I když třeba přinese ovoce až po letech. Modlitba je ten nejsmysluplnější, nejmocnější a nejzodpovědnější čin.

A teď ještě zpátky k evangeliu. Tam se nám ještě nakupily takové různé krátké výroky. O podané sklenici vody, o pohoršení a na závěr o ohni a soli. Podívejme se na to aspoň ve zkratce.

Ta sklenice vody navazuje na slovo o exorcistovi, „co s námi nechodil“. Když vám někdo podá v Kristově jménu jednu jedinou sklenici vody, projeví milosrdenství a pomůže vám, buďte si jistí, že patří k Božímu království. Skrze něj jedná Kristus. Nebojte. Patří k vám.

Pohoršení nepatrných. Nepatrní to jsou učedníci a věřící vůbec. Ve světě odkázaní na Boží pomoc. Patří Království, ale jsou ohrožení. Mohli by Království opustit a vzdát to. To je to pohoršení, když se vám někdo – něco stane překážkou následování Pána. To pak je moc vážné a moc zlé. Odvrátit někoho od cesty následování. Zkuste si představit tu hrůzu: oddělit někoho od Pána! Tomu, kdo to udělá patří běda. To je opravdu ten největší ubožák.

Na to musíme dávat velký pozor, abychom nebyli odvedeni od následování. Ale taky, abychom nebyli překážkou druhým. Může se to stát. Na to máme pamatovat. Nejde o to, abychom se toho báli, ale prostě bděli.

To je smysl také těch výroků o utínání rukou, nohou či vylupování očí. Pochopitelně to není návod. Spíše taková semitská nadsázka, přehánění, které chce říct: Je strašně, ale opravdu strašně důležité být v Království. Za každou cenu. I kdybych snad měl ztratit ruku, nohu, oko. Je strašně důležité být a zůstat v Království. Zbavte se všeho, co by se vám na této cestě mohlo stát překážkou.

A teď ještě ta sůl a ten oheň. Obojí souvisí s přicházejícím soudem – příp. očistnou přípravou na něj. Mít sůl v sobě pak znamená být si vědom, že jdeme vstříc Božímu soudu… To dává pokoru. Pokorný člověk, aniž by si toho byl nějak zvlášť vědom, přináší něco, co je moc potřeba…, má co dát světu… a je k užitku mnohým.
design by exarion.cz | 2009