Zamyšlení

Ve jménu Krista...

26. neděle během roku B (26/9/2021)

Nu 11, 16-17. 24-29/ Jk 5, 13-20/ Mk 9, 38-50

Biblická víra – naše víra – je velmi osobní. Je to osobní vztah s Bohem. Patří k němu i osobní vazba na určité lidi – kazatele, učitele, vzory… Každý to tak máme. To, jak nám to podal a podává náš učitel, kazatel, určuje naši podobu následování Krista. Ať si to uvědomujeme nebo ne.

Dnešní čtení nás vybízí k větší otevřenosti. Boží působení je pestřejší a mnohotvárnější. Bůh má své služebnice a služebníky i jinde. Mnohdy tam, kde bychom to ani nečekali. Nechodí s námi. Neuctívají Boha jako my. Přesto dělají autentickou službu Boží. Neřeší se, kdo to je, ani kde je najdeme. Spíš nás učí dívat se, abychom byli schopni poznat, kde se děje Boží dílo… kde se šíří a upevňuje Boží vláda.

Jsou činy, které to dělají jasně. Když vám někdo podá byť jedinou číši vody ve jménu Krista, nepřijde o svou odměnu. Protože jste Kristovi… Řecké znění má zvláštní vazbu: „ve jménu, že jste Krista“ (řecky: en onomati hoti Christú este...). Snad původně „ve jménu Kristově“. - Dovolávaje se Krista. Podobně jako onen neznámý v Kristově jménu vymýtá démony. Jestliže se někdo dovolává Krista a to, co dělá, odpovídá Kristu. Řekněme: nese stopy osvobozující lásky, milosrdenství, pravé pokory a vydanosti… pak je to určitě dílo Boží.

Jsme často naladěni být ve střehu. Aby se někdo nevloudil… a nezmátl nás. Pravda, leckdo může mít plnou pusu Krista... To ještě nic neznamená. Ale když má někdo něco z Kristovy lásky… nemusíme se bát... patří ke království Božímu.

Kdo by svedl ke hříchu jednoho z těchto nepatrných. Nepatrní to jsme my věřící. Jsme nepatrní. Maličcí. Řecky: mikrosmikroi. Ale nejen my. Taky ti další věřící. Třeba ti, co uvěřili po nás. Pro které můžeme být vzorem a inspirací.

Svést k hříchu – je vlastně opis. V původním jazyce je „pohoršit“ – „stát se skandálem“ (řecky: skandalidzein). Co se tímto pohoršením vlastně myslí? - Stát se tak silnou překážkou následování Ježíše, až to (= následování) třeba úplně vzdám. I to se může stát. Že bychom se stali takovou překážkou, až by se někdo kvůli nám vzdal Pána Ježíše. To je strašná hrůza! Věříme, že Ježíš jediný nám zprostředkovává spojení s Bohem – a tedy život, domov na věky. Být navždy od něho oddělen je děsivá hrůza. Ještě větší hrůza je to pro toho, kdo toto způsobí někomu jinému. Na to je třeba dát veliký pozor. O tom máme přemýšlet. Jaké křesťanství nám zprostředkovávají druzí? A jaké my druhým?

K usekávání rukou, nohou a vylupování očí. To je nadsázka. Prý semitský způsob komunikace, který chce podtrhnout, že je strašně, ale opravdu strašně důležité dostat se pod vládu Boží. Proto máme odložit všechno, co by nám v tom mohlo být překážkou. Uvědomujeme si něco takového teď? Nebo napadá nás něco, co by to pro nás mohlo být?

Zbývá ještě sůl a oheň. „Mějte sůl v sobě a žijte mezi sebou v pokoji.“ Prof. Petr Pokorný, ve svém komentáři k Markovu evangeliu, z něhož čerpám, píše, že „sůl“ na tomto místě znamená „vědomí, že jdeme vstříc Božímu soudu.Všichni jsme na cestě k soudci… A jde o nás… My jsme ta kauza, která se bude projednávat…To vědomí může (nemusí, ale může :-) dát pokoru ve vztahu k druhým… To jest, že si na nic nehrajemePokora ve vztahu k druhým to je něco, co moc nechceme, ale co potřebuje celý svět… Pokorný Boží člověk… to je síla…, která obnovuje, uzdravuje a zachovává… Teď jen, abychom takoví byli :-)!

design by exarion.cz | 2009