Abramovské lekce

2. postní C (Reminiscere)

Gn 15,1-12. 17-18/ Ž 27/ Fp 3, 17-4, 1/ L 13, 31-35

Postní opakování ze Starého zákona nás dnes zavedlo k Abramovi.

On pod hvězdami nakonec nějak uvěřil, že bude přece jen mít potomstva jako hvězd na nebi. Vlastně ani nevíme, jak se to stalo. Prostě se to stalo. A Bůh mu to započítal jako spravedlnost. To znamená, že mu to uznal za tu správnou poctu. Takto chce být Bůh uctíván. Že mu věříme, že bereme vážně to, co on říká. V jazyce Hebrejů je víra synonymem pravdy. Věřit znamená "dát Bohu za pravdu"; "uznat Boha za pravdivého."

Bůh Abramovi nabídl svou smlouvu. To je právní akt. A náboženský taky. Tenkrát bylo všechno nějak náboženské. Tak se tenkrát uzavíraly vazalské smlouvy u Chetitů. To bylo mocné království v Malé Asii. Velmoc rovné Egyptu. Jejich vliv zasahoval až do Kenaanu. To jen tak na okraj.

Bůh řekl Abramovi: "Tak nachystej všechno na smlouvu." Všechna ta obětní zvířata. A mezi nimi cestičku." Všechno je připraveno. Zbývá jen, aby smluvní strany prošly cestičkou smrti. Cítíme z toho zvláštní majestát. Smlouva je smrtelně vážná. Opravdu svatá.

A Abram čeká. A nic. Zase nic. Na mrtvá zvířata se začnou slétat mrchožrouti. Abram je odhání. A… nic. Možná celý den? K večeru je Abram vysílen a padá na něj mdloba. Když konečně přijde ten moment smlouvy, on leží v mrákotách a není schopen ničeho. Tu mezi kusy obětí projde planoucí pochodeň a objeví se dýmající pec. Tak Bůh uzavřel smlouvu s Abramem. Bůh sestoupil dolů a prošel kvůli Abrahamovi uličkou jako nějaký… Člověk se to až bojí vyslovit. Vazal. Jako ten, kdo se zavazuje člověku (!!!) … Nemělo by to být naopak?

Smlouva Abramovi byla darovaná. Smlouva s Bohem je vždycky dar. Jako něco, co by vlastně mělo být naopak.

Naše smlouva je v Kristově kříži. Tady vidíme, že jsou nám opravdu odpuštěny hříchy a jsme přijati do nebe. To je naše domovina. Tady to máme "černé na bílém". Není většího a jasnějšího potvrzení než Boží Syn umírající na kříži.

Naše domovina je v nebi. O tom byla epištola. Odtud čekáme Krista a on promění naše smrtelná těla do podoby svého těla vzkříšeného a oslaveného. Nebudeme chřadnout, nemocnět ani umírat.

Teď žijeme v provizoriu. Něco už máme, ale to ještě není všechno. Máme víru. Máme pokoj s Bohem. Naše svědomí jsou obnovena. To už hodně znamená. Ale ještě to není všechno. Náš život se završí v novém realitě. Kam ukazuje a vede kříž.

Kdo jsou ti, jejichž bohem je břicho? Ti, co vidí jenom tento současný život. Nemusejí to být přímo požitkáři, ale lidé, co nechtějí nést svůj kříže. Nechtějí přijmout, že by to bylo důležité. Pro které kříž není moudrostí a mocí Boží. Prostě ti, co kříž neberou a nežijí. Ale to není Pavlova cesta. Máme napodobovat Pavla. Právě v tomto. Co to znamená žít kříž? Z lásky dávat přednost druhým před svými zájmy. Důvěřovat Bohu dokonce i ve slábnutí a umírání. "Brát, co Bůh dává, a dávat, co Bůh bere, "(Jan Heller). Všecko.