Boží schovka...

14. během roku A

Za 9, 9-12/ Ž 145, 8-14/ Ř 7, 15-25a/ Mt 11, 16-19.25-30

"Chválím tě, Otče, že jsi tyto věci (=nebeského království) skryl před moudrými a rozumnými. Tak se ti líbí." Bůh má rád hru na schovku. Baví ho, když ho my lidé hledáme a nacházíme. Nechce být nepoznán. Naopak.

"Věci nebeského království" jsou tak jednoduché, že je nevidíme. Příliš věci komplikujeme. Těžko přijímáme, že bychom tyto věci měli celou dobu před očima.

Bůh je svůj. Vždycky svůj. Tajemný. Ježíš nás učí, že toto tajemství je dobré a laskavé… Maličcí to poznají snáze než učení. Výraz "maličcí" tu označuje ty, kdo k tomu nemají žádné předpoklady. Třeba učedníci. Ježíš si nevybral žádné intelektuály, ale rybáře a takové. Aby bylo jasno, to není proti studovaným a intelektuálně pracujícím. Schopnost poznávat rozumem představuje vzácný dar. Objevovat tajemství tohoto světa, poznávat, jak "svět funguje" a jak spolu různé roviny souvisejí, to je parketa člověka. K tomu tady jsme. Ovšem vzdělání neušetří nutně člověka hlouposti. Na druhé straně vidíme, jaké hrozné to může být, když se věci dostanou pod kontrolu těch, co jim nerozumí.

Naše přirozené poznání má prostě své limity. Jsou oblasti, na které nestačíme. Tady nás vzdělání může vést k pokoře. "Uznávám, že na to nestačím." "Uznávám, že toto nemám "v rukou". To je postoj "maličkých". Klidně mohou být absolventy těch nejrenomovanějších univerzit světa, a přece maličcí… (Stejně tak můžou být nevzdělanci s postojem moudrých a učených.) Ale zpět k maličkým. Nejsou uvězněni ve svých "myšlenkových stavbách". Naopak otvírají se skutečnosti takové, jaká je. Dokážou přijmout, že "to může být JINAK". To je postoj, který otvírá království.

Bůh je stále větší, než si myslíme. Bůh je ten JINÝ. Nevejde se nám do "našich škatulek", i když my ho tam pořád "cpeme". Dělá podivné věci. Bláznivé. Tak to natvrdo napíše sv. Pavel. Boží věci jsou tak praštěné! (viz 1 K 1, 18-25) Ale když je blíže poznáme, zjistíme, že mají svůj řád a logiku. Bůh není proti rozumu. Ale je nekonečně větší… a výš.

Opravdu ho zná jen Syn. A Syn nám ukazuje, jaký Bůh je. Zprostředkuje nám poznání. Bez důvěry      k němu (=tomu Synovi) to však nedokážeme přijmout. Když posloucháš celý příběh o Ježíšovi, vystupuje ti z toho Boží charakter. Takový je Bůh. Tak myslí a jedná. Je tak trochu jako my, ale zároveň je tak úplně JINÝ. Učeně řečeno je paradoxní. Slovo "paradoxní" většinou chápeme jako nesmyslný či rozporuplný. Ale taky to znamená, že převyšuje všechno zdání… Má spoustu rovin…    A v tomto celku to pak dává překvapivý smysl. A my zjistíme, že to všechno dává smysl a navíc je to krásné a taky vtipné…

Kdo přijme takového Boha? Kdo se nelekne jeho praštěnosti? Ten, kdo se nebojí být maličkým. Ten, kdo ze sebe nepotřebuje dělat něco extra. Ten, koho těší poznání, ale dokáže si zachovat vůči němu vnitřní odstup.

Stát se učedníkem takové Boží cesty, znamená přijmout jeho jho. Připoutá nás to k němu. Vytyčí před námi jeden směr. V jistém smyslu nás to omezí. S vysokou pravděpodobností nám to taky          v něčem zkomplikuje život. Ale… nakonec zjistíme, že tím získáme větší svobodu. Objevíme zdroj síly. Naplní nás to.
Ale na začátku musíme udělat "něco bláznivého". Věřit mu. Nedivit se ničemu. Nebo tedy: přestože se divím, dál mu věřit.
Byla by to opravdu nerozumná pošetilost, pokud bychom takto věřili leckomu. Ale my jsme ho (=Ježíše) shledali věrohodným, a proto se jím necháme vést po bláhových cestách...