Čas rozpomenout se...

1. postní C

Dt 26, 1-11/ Ž 91, 1-2. 9-16/ Ř 10, 8b-13/ L 4, 1-13

Naše postní duchovní obnova má několik prvků. Půst. Modlitbu. Aspoň o trochu víc času věnovat modlitbě. A nějakou tu charitu.

Uprostřed toho všeho má být rozpomínání se na to, co Bůh nám – svému svatému lidu – učinil. (Možná taky vůbec učit se žít jako součást onoho "my".) Hlavně, jak to všechno začalo. Kde vlastně máme duchovní kořeny a z čeho ta naše víra žije.

A kde to začalo? O tom bylo dnešní první čtení. Teologové od Gerharda von Rada tomu říkají "malé dějinné krédo". Je to asi nejstručnější verze příběhu počátků starověkého Izraele. A není to žádná sláva. Tedy pokud jde o nás lidi. Tak nejdřív nás hubili Aramejci.

Tady bych si dovolil malou odbočku. Aramejci to je označení kočovných semitské kmeny obývají severní a severozápadní Mezopotámii. Dnes pohraničí Iráku, Turecka a Sýrie. Ve starověku se té krajině říkalo Aram Naharajim – Aramské Dvojříčí.

Konec odbočky. Ta první věta vyznání je dvojznačná. Dá se přeložit: Aramejec bezprizorní (byl) můj otec. Tak to máme v našem překladu. Ale taky to může být přeloženo: Aramejec (byl) vyhlazující mého otce. Tak to chápou židé. Obojí je možné (ארמי אבד אבי). Ani jedno nebylo dobré. Buďto: mí předkové byli uprchlí Aramejci bez ničeho. Nebo: Aramejci likvidovali mé předky.

Pak jsme našli útočiště v Egyptě. Jenže ti Egypťani nás utlačovali a zotročovali. Naše postavení bylo zoufalé. Kdo by nás slyšel? Kdo by nám pomohl?

Ale náš Bůh nás slyšel, odpověděl na naše modlitby a vysvobodil nás. Vyvedl nás z Egypta. Pevnou rukou, vztaženou paží, za veliké hrůzy, se znameními a zázraky. Když se o těchto věcech mluví, vždycky se používají stejná slova. Vždycky tam najdete "pevnou ruku", "vztaženou paži", "velikou hrůzu, znamení a zázraky". Vždycky! To něco musí být! Jeho činy budily hrůzu dokonce před Egyptem. To je co říct. Ale Izrael se taky bál. Protože to bylo děsivé. Být blízko takových sil nahánělo hrůzu. To vyjití bylo prostě něco velikého. Až z toho běhal mráz po zádech. I dnes z odstupu z toho mrazí. Bylo to na hraně životě a smrti. Na poušti, s egyptskou armádou v zádech a pak mořem a zase pouští s velikou neznámou před námi.

Existuje jen jeden způsob, jak to přežít a nezbláznit se z toho: věřit. Držet se Boží ruky a na ni hledět. A nepřipouštět si možná nebezpečí.

Ale teď jsme tady. Už nejsme bezdomovci. Máme zemi a z letošní úrody přinášíme první plody. A tady – na tomto místě – to všechno připomínáme. Klaníme se ti, Hospodine, a radujeme se z tvých darů.

Co se udělalo s těmi plody v koši? Rozdělí se to. Něco lévijcům. Ti nemají žádné polnosti ani zahrady. A bezdomovcům. To byli imigranti chránění azylem. Taky bez polností a zahrad. Aby se z plodů mohli radovat všichni. I ti, co nic nemají. Dokonce i bezdomovci a kněží a ostatní kultičtí pracovníci :-)

A teď co my s tím? Myslím: celý tím příběhem.

Připomínáme si, co jsme vlastně zač. Co? Celkem nic. "Ti, co sem tak nějak nezapadají." Žádná sláva. Ale to nevadí. Protože jsme obdarovaní. Bůh se rozhodl nás obdarovat. Aby všichni vidět, jaký je on. Žijeme jen a jen z daru.

Dosvědčujeme Boha, který provází své lidi, odpovídá na jejich volání, reaguje na jejich modlitby. Pravda, ne vždycky podle našich představ, a ne vždycky tak rychle, jak bychom čekali. Žijeme z milosti. Všechno máme společné s Kristem. Bez něho bychom nic neměli a nebyli. Máme to, protože, on se rozhodl dělit se o to s námi.
Dosvědčujeme Boha, který vyvádí ze zajetí. Pevnou rukou, vztaženou paží, za veliké hrůzy, se znameními a zázraky. Vede nás po hraně, nad propastí a my se bojíme. Když na nás padá strach, z toho, co přichází, vzpomeňme si na to. Možná se jen blíží spása. On vede ty své pouští a údolím stínu smrti. A nakonec se budeme jen a jen divit. A nebudeme vycházet z úžasu.

To jsou naše kořeny. Snadno na ně zapomínáme. Jen se trochu oklepeme a začne se nám dařit o něco líp, začneme se spoléhat na sebe. Přišel čas rozpomenout se.