Čekat dobré věci

2. adventní C (5/12/2021)
Bar 5, 1-9/ Fp 1, 3-11/ L 3, 1-6

Čekat dobré věci... (nedělní liturgie)

Bůh připravuje dobré věci svému lidu a celému stvoření. To slyšíme z Písem. Bůh připravuje dobrou změnu. "Každé tělo spatří spasení Boží."

Teď jde o to, co s tím uděláme. Jak na to budeme reagovat?

"Odlož, Jeruzaléme, roucho smutku a trápení a na věky se oblékni důstojností slávy... Přioděj se pláštěm spravedlnosti... Čiňte pokání a dejte se pokřtít... Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky..."

Teď si to musíme nějak převést do svého každodenního života. Máme čekat. Máme být otevřeni tomu dobrému, co připravuje Pán. Máme tuto alternativu přijmout a přijímat... a předávat tento postoj další generaci.

Co pro to můžeme udělat jako jedinci i jako společenství? Moc mne toho nenapadá. Měl jsem takový náročný týden, tak se připadám tak nějak jako "vymačkaný citrón" nebo "vyčerpaný pramen". Jediné, co mě napadlo, je: přemýšlet o tom nebo aspoň "hledět před sebe". Ztichnout před Bohem. A pak mluvit o tom. Správně. Tak, abychom to nedevalvovali.

Co přichází? Používáme pro to různá pojmenování. Boží království. Nové nebe a nová země. Bůh bude všechno ve všem. Je to tajemství, které nás nepředstavitelně přesahuje. Proroci viděli to, co ještě patří do našich dějin - dny Mesiáše. Ale ten přicházející světověk (to opravdu nové) neviděl žádný člověk. Jen Bůh... a jeho andělé. Víme jen to, že to bude pro nás a pro všechno stvoření dobré. Že to bude vláda "vlídnosti a lásky a svobody a opravdovosti, jakou přináší a ukazuje Ježíš. Pro nás to bude obrovská změna. Dobrá a krásná. A už to začalo.

Sv. Pavel děkuje za účast křesťanů ve Filipech (ale věřím, že se to týká i ostatních křesťanů) na evangeliu. Už jsme do toho zapojeni. Jsme v Božím procesu. Většinou tomu nerozumíme, ale učíme se. Z toho začátku se sv. Pavel raduje. Když Bůh něco začne, můžeme si být jisti, že to dotáhne až do úspěšného konce. Když dějí Boží věci, můžeme udělat jen to, že se zapojíme modlitbou. "Za to se modlím, aby se vaše láska ještě víc a více rozhojňovala (ř. perisseué)..." Jistě, láska se nedá ani zvážit ani změřit či spočítat. Jde o to, aby vůbec byla a prohlubovala se, pročišťovala, byla bez odměřování, bez hranic... (vždycinky naplno)... Všimněte si. Všechno to jsou obrazy. Jinak si to neumíme představit ani o tom mluvit. Důležité je vědět, že naše láska má nekonečnou perspektivu. A je tím nejdůležitějším, co "máme". "Máme-li lásku, přijde s ní i všechno další.

Co je to ta láska? Co všechno by to mohlo být a jak všelijak by to mohlo vypadat? Kde takovou lásku můžeme "nabrat"? Tyto a podobné otázky by nás mohly vést trochu dál.

Jak by mohla taková láska vypadat? Hlavně obyčejně. Jinak než bychom si přáli. Třeba vidět druhého i s jeho chybami - třeba se tím i trápit, a dokonce se i rozčilovat, ba, dokonce i říct něco, co nás pak zamrzí - a přece přijímat, cítit se propojen a přát dobré - a taky dělat různé věci pro druhé, dát druhým přednost před sebou samým... Láskou vrůstáme do toho, co přichází...

Dívejme se pořádně na Ježíšův příběh mezi námi. Zvláště detaily jsou důležité. Všímejme si jich. To, co přichází, se nám zatím nejzřetelněji odhaluje v životním příběhu Ježíše z Nazareta, našeho Pána a bratra.

Čekat dobré věci od Hospodina (nahrávka)

Naše adventní přemýšlení pokračuje. Ohlížíme se zpět, abychom viděli, jak Izrael čekal na Boží spásu. Dnes to byla jedna kapitola z deuterokanonické knihy Báruch. Báruch byl žákem proroka Jeremjáše. Tato kniha se zachovala jen v řecké podobě. A je kolem ní (knihy Báruch) spousta otázek. Ale ty teď nebudeme řešit. Odvádělo by nás to totiž od jádra věci a to je zvěst.

Slyšíme výzvu Jeruzalému, Božímu městu - symbolu Božího přebývání s lidmi. Jeruzalém je pokořen, zničen, zdeptán. Většina jeh obyvatel skončila někde v zajetí u Bábelu. Tomuto zdeptanému městu je ohlašováno sejmutí potupy. Snad můžeme říct odčinění hrůzy, kdy bylo dobyto a vypleněno Babylóňany - včetně slavného chrámu. Bůh ohlašuje návrat slávy, návrat zajatců. Prostě změnu. Obrat k dobrému. Často se pro tuto změnu v Bibli používá výraz "změnit úděl". Po veškeré té bolestné (a to je asi nejslabší výraz) zkušenosti má Jeruzalém přece jen čekat dobré věci od Hospodina. Podtrhl bych slovo "čekat". Jde o postoj Božího lidu. Ano, o náš postoj. Být otevřený, být nakloněný, naladěný na dobré věci od Boha. Žít s tím, že Hospodin tyto věci dá. Že přijde změna -obrat. Tedy vlastně toto přijmout, vzít za své, ztotožnit se s tím. To není lehké. Není to fantazírování, blouznění, útěk z reality. Ne, ne... Znamená to žít v realitě a současně být otevřený změně, kterou udělá Bůh.

O to jde vlastně i v dnešním evangeliu. Jan Ponořovatel svým vystoupením připomněl zaslíbení        a oživil tak naději. Proto je třeba se nechat u něho pokřtít v Jordánu, aby se člověk připravil na Boží dílo - na změnu - obrat, který může přinést jen Bůh sám. O to jde i v našem slavení adventu. I když to tak často vypadá, není to jen příprava na svátky. Je to příprava na setkání s Kristem při jeho příchodu.

Bůh působí změnu. Tam, kde si my lidé říkáme: "Tady už nic dobrého nemůže být. Z toho se nemůže nic dobrého zrodit. Co by tak ještě dobrého mohlo přijít?" Boží fantazie a schopnosti jsou bez hranic. Co je pro nás lidi ( i v našem myšlení a představách) nemožné, to Bůh klidně může... a chce. To je ta Boží všemohoucnost vyznávaná v krédu i v našich modlitbách.

Setkání s Kristem ve slávě promění úplně všechno! Bude to obrovská síla!

V Janově vystoupení rezonuje staré poselství původně určené zajatcům kolem Babylóna zapsané      v Izajášovi (40. kapitola): "Hlas volajícího: Připravte na poušti cestu Hospodinu.... I zjeví se Hospodinova sláva a (doslova) každé tělo uvidí společně,(že) Hospodinova ústa mluví. Představte si to: Uvidíme Boha při díle. Babylonské zajetí - a mnohá další zajetí - skončí. Bůh promluví jako nikdy předtím.  A ono se stalo, ale jak?! Jak to bylo jiné!? Jak to dělá Bůh! Bůh promluví jako nikdy předtím. Jeho slovo přinese spásu, pomoc, záchranu. Jeho mluvení osvobodí a dá novou sílu. Na to je třeba se naladit. A být připraven, že to bude vypadat nejspíš úplně jinak, než jsme si vždycky představovali. Pořád se to týká našeho osobního přístupu. Jak se k tomu postavíme? Co s touto informací uděláme? Jak nás to poznamená?!

Taky je potřeba číst stará proroctví, přemýšlet o nich a nechat se jimi inspirovat, aby ta slova nebyla jen v knihách, ale žila v našich myslích a mezi námi v našich rozhovorech, v tom, co děláme a slavíme.

A ještě jsme taky slyšeli kousek z Listu Filipským. Epištolní čtení vybraná pro advent - aspoň mi to tak přijde- jsou taková modlitební. Otvírají tu úžasnou perspektivu Parúsie (tj. osobního setkání      s Pánem ve slávě) a připojují modlitbu. S výhledem na Pána přicházejícího ve slávě se apoštol modlí za obec ve Filipech (ale vlastně za všechny obce). Jednak děkuje za účast na díle evangelia. Tak tu nějak přejdu od oni k my. Protože ta apoštolova slova smíme klidně vztáhnout na sebe. Ve vším pokoře a bázni Boží, ale přece jen. Děkuje za to, že jsme do toho Božího podniku vstoupili. Že už to  v nás začalo. Že Bůh v nás začal své dobré dílo. To je veliká věc! Základ všeho! Sluší se za ně děkovat. Protože to vůbec není samozřejmé. Ale jsme na cestě, v procesu... nehotoví.... Jde o to, abychom došli do cíle. Zatím jako bychom neměli úplnou podobu, jen takové matné obrysy. Je třeba, aby to, co v nás začalo, bylo dokončeno. Za to se apoštol modlí. Díky za jeho modlitbu. Jsme  v procesu... Na čem tu nejvíc záleží? Skoro se mi to ani nechce říct. Bojím se, že to vyzní jako hrozně otřepaná fráze. Tak to slovo neřeknu, ale vy je dobře znáte... Použiji opis: abychom se odpoutali od sebe sama a dokázali žít pro Boha a pro druhé... Tuto změnu s námi může učinit spolu s námi jen Bůh. Za to se apoštol modlí. Naše láska, která tu už je, má mnohem větší potenciál. Bůh chce dát naší lásce rozvinout do neuvěřitelných rozměrů. No, vždyť je to Bůh :-) Láska pak před námi otevře úplně nový svět - svět porozumění, pochopení, rozlišení faktů, věcí a informací... no, prostě všeho. Čím víc lásky, tím víc všeho dalšího.

To je taky advent. Náš růst (osobní, každého z nás; i společný) vstříc Kristu, vstříc parúsii. Všechno nám na této cestě může být pomocí. Znáte ten verš: Těm, kdo milují Boha spolupůsobí všechny věcik dobrému...(Ř 8, 28)