Co rozhoduje?

6. během roku C

Jr 17, 5-10/ Ž 1/ 1 K 15, 12-20/ L 6, 17-26

Co rozhoduje o tom, že je někdo jako strom zasazený u vod? Že není nejpolitováníhodnější existencí? Že je blahořečený? To je důležité téma, které by nás mělo maximálně zajímat. Tak co to je?

První čtení z Jeremjáše nás učí, že to je spoléhat na Hospodina. Nikoli na člověka. Ani na druhé, třeba vlivné známé. Ani na sebe sama.

Jak to přiblížit? Obrazem? Když jsou všechny věci v pohybu a ve zmatku, když všechno kolotá a víří a ty se nemáš čeho chytit, spočinout myšlenkou u Boha. Jako když se o něho opřeš. "Ne, já, ani moje víra ani to nejlepší ve mně, ale jedině ty. Ty jsi moje víra, ty jsi moje naděje. Mimo tebe nemám ani nejsem nic. Jedno veliké nic. Naštěstí nejsem mimo tebe."

To nemusí znamenat, že všechno se mnou – námi dopadne dobře podle našich představ. Vzpomeňte, jak dopadl Jeremjáš. Vlastně nevíme. Přežil sice obléhání a dobytí Jeruzaléma i první poválečné zmatky, ale pak byl odvlečen neposlušnými Judejci někam do Egypta. A pak už o něm nic nevíme. Zemřel na cestě? Anebo až tam v Egyptě? Nikdo neví, kdo ho pohřbil ani kde. Nic po něm nezbylo. Jen jeho prorocké slovo. Jen? Dobře víte, že to je to nejlepší.

Druhá čtení se tohoto tématu dotýká jen tak okrajově. Věřit ve vzkříšení Kristovo a ve vzkříšení vůbec. Obojí je nerozlučně propojeno. Co to znamená věřit ve vzkříšení? Těžko vysvětlovat, ale snad by to mohlo být takto: Stát na tom, co přesahuje tento svět a život, na tom, co přesahuje hranice života a smrti. Ale není to běžná představa posmrtného života duše, nýbrž nový život celého člověka a světa lidí. Zázrak nového stvoření. C. S. Lewis v posledním listu Malcolmovi o tom mluví, jako že se vrátíme. To je obraz. Zatím o tom neumíme mluvit jinak než v obrazech. Vzkříšení znamená, že se vrátíme. Nevrátíme se do starého světa, nýbrž do obnoveného. Nové nebe a nová země. A ještě víc. Kde bude Bůh všechno ve všem. Věřit ve vzkříšení znamení žít a umírat v této perspektivě. Bez této víry, bez tohoto velikého obzoru, jsme nejpolitováníhodnější bytosti vůbec. Můžeš mít propracovanou teologii a etiku, krásné a hluboké obřady, a přece je to samo o sobě nic. Bez víry ve vzkříšení. Celé křesťanství bez vzkříšení by bylo nejpolitováníhodnější ubohostí. Naštěstí není. Protože Kristus vstal z mrtvých jako první zesnulý. Tím do celé říše smrti, hrobu, podsvětí vstupuje Boží světlo. A už ho nic nezhasne.

Evangelium nám ukazuje, že to je otevřenost přicházejícímu království. Nebo ještě obyčejněji: Vyjít za tímto Ježíšem. Ti, co vyšli za Ježíšem; ti, co byli osloveni jeho evangeliem, přes všechny své nedokonalosti, se stávají blahoslavenými. Přivodili si tím sice také problémy a komplikace. Ale i tak a právě tak, jsou blahořečeni. To znamená, že o nich herold Božího království řekne: "Podívejte na ně! Šťastlivci!" Necítí se tak. Vždyť pláčou, jsou hladoví, dívají se na ně jako na blázny a nic moc nemají. A je to pravda. Z pohledu našeho světa to tak je. Ale pak je tu pohled království, které přichází. V něm má jejich život… Jak to říct? Novou hloubku? Něco, co je naplní… Všechna naše slova jsou tak slabá. Oni to, co přesahuje všechna slova a všechny představy, někde hluboko v sobě cítí už nyní. Jako své tajemství. Zatím jen mezi nimi a Bohem. Ale pak se to ukáže. Jako když se rozplyne mlha a ty najednou uvidíš celou tu krásu.

A tyto pohledy se nám propojí. Spoléhat na Boha, věřit ve vzkříšení a jít za tím Ježíšem. Přijmout, že tu je něco, co zatím nevidíme, ale co se nakonec ukáže jako tajemství života, ba, Život sám.