Co to ten Jób vlastně říkal?

30. během roku B

Jb 42, 1-17/ Ž 34, 1-8. 19-22/ Žd 7, 23-28/ Mk 10, 46-52

K Vašim úvahám nad dnešními čteními si dovolím nabídnout pár podnětů. Snad budou k nějakému užitku :-)

Slyšeli jsme, jak to nakonec "dopadlo" s Jóbem. A jak to dopadlo s Jóbem? Hrůzy pominuly. Hospodin změnil jeho úděl. To je běžný výraz pro osvobození z trápení a zajetí. Třeba toho babylonského. Hospodin změnil Jóbův úděl. Dostal dvojnásobnou náhradu za ztráty na dobytku.      A měl další děti. Sedm kluků a tři holky. Ale to byly panečku krasavice! A prožil naplněný život, jak má být. Viděl děti a vnoučata a pravnoučata.
Někomu to může stačit. A proč ne? Jiný se neubrání dalším otázkám: A to je celé? O to tu jde?

Co to všechno Jóbovi dalo a vzalo? Jób poznal. Ve svém utrpení se setkal s Bohem, tak nějak… jak to vůbec říct? Tak nějak víc? Tak nějak jinak? ... Proto i jeho slova dostávají novou (zvláštní?) váhu… Kdybychom je opakovali my, co jsme neprošli stejnou zkušeností, nebyla by to v našich ústech pravda. Možná tady někde spočívá největší chyba oněch tří přátel. Nebyla by tam síla té zkušenosti. Byly by to jen řeči...

Jób jediný mluvil o Bohu náležitě. Ne jeho přátelé. Co to znamená vlastně "mluvit o Bohu náležitě"? Tak to má ČEP. Kraličtí kupříkladu mají "to, což pravé jest". Latinská Neovulgáta má "to, co je přímé" (coram me rectum).
Co se o tom píše přímo v knize Jób? To, co obstojí a ve zkouškách a krizích, a projeví se nakonec jako to správné. (Co je bez chvění, není pevné). Až to projde zkouškami, ukáže se to… Dopředu to nepoznáš. To je víra… vkročení tam, kam nevidíš.
Navíc nejde jen o to, co mluvil (Jób) "o Bohu", ale taky a hlavně "k Bohu". Jeví se to jako maličkost (jen jiná předložka), ale nakonec se to ukazuje jako dosti podstatné. Co opravdu říkáme "k Bohu", když se nás dotýká život… "tak nějak víc"?

Co to vlastně ten Jób pořád říkal? Musíme se k tomu vracet a znovu si ten příběh a všechny ty řeči procházet.

V epištole jsme mimo jiné zaslechli, že Ježíš právě tím, jaký byl a jak reagoval na výzvy, s nimiž se tu v našem světě setkal, stal se původcem dokonalé spásy, těm, kdo skrze něj přistupují k Bohu. Co to je "dokonalá spása"? Může být nějaká jiná? Co to tam v tom Listu Židům doslova stojí: "Proto může spasit do všekonce ty, kdo skrze něj přistupují…" "Dokonalý" (ř. eis to pantelés) tu znamená "dokončený", "úplně", "vůbec". Když se budeme držet Ježíše, a půjdeme jeho cestou, náš proces záchrany neskončí někde "v půli". Ale "završí se". Úplně, se vším všudy. Jen tento Ježíš může způsobit, že se naše životy mohou proměnit. Opravdu a ve všem. A děje se to. Většinou jinak, než si představujeme. Ale děje se to.
A tento Ježíš neumírá. Což znamená, že se za nás pořád přimlouvá. I když my už nemůžeme. Ani druzí. On na nás nezapomíná ani neochabuje.

Jak to může vypadat, nám ukazuje příběh Bartimaiův. Pán vrátil tomu slepému žebrákovi zrak. A on (=ten žebrák) nejen viděl, ale připojil se k Ježíšově cestě. Že to byla cesta do Jeruzaléma a vedla na kříž, dobře víte. Zástup provázející Ježíše to tenkrát ale nevěděl. Ježíš jim to sice říkal, ale oni to nějak vytěsňovali.
Co Bartímaios? Těžko říct. Kdybych měl odpovědět, řekl bych, že asi neřešil, co bude dál. Zkušenost u Jericha ho proměnila asi celého. Nejen oči a zrakové nervy a centrum, ale celého člověka. Dala mu sílu k úplné proměně. Takže "překonal sebe sama" a prostě šel za tímto Ježíšem.