Nový život, nové nebe, nová země, noví my...

24. neděle během roku C (11/9/2022)
Ex 32, 1.7-14/ 1 Tm 1, 12-17/ L 15, 1-10

Nový život, nové nebe, nová země, noví my... (nedělní online bohoslužba)

Bůh je nekompromisně náročný. Říkáme tomu také "svatý". Spalující oheň. A současně je bezvýhradně milující. Nám se to jeví jako spojení dvou protikladů. Buďto je svatý anebo milující. Buďto A nebo B. Buďto "dští oheň a síru na hříšníky" nebo je všechny přijímá. Jak to je?

Odpověď hledejme u Ježíše. Jak se Ježíš chová k hříšníkům, opilcům, morálním slabochům                  a podobným? "Do jeho blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli." V Bohu je láska              a náklonnost k odpouštění a přijímání hříšníků větší než přísnost.

Jestli je Ježíš na někoho naštvaný, tak to bývají spíš ti, co si myslí, že jsou svatí, že jsou lepší než druzí, že jich se hřích netýká; ti, co odsuzují druhé a pohrdají jimi; ti, co si myslí si, že mají patent na pravdu a svatost.

Někdy se bojíme nebo někteří se bojí, že si hříšníci Boží shovívavost špatně vyloží. Mohou si to špatně vyložit. To se stává. Ale Bůh se toho nebojí. Jeho láska se nedává jako odměna. Jeho láska prostě je. Děje se. Dává se. A on ví, že jestli něco může změnit člověka - opravdu změnit - pak je to láska, přijetí, příklon, porozumění.

Přesně to on dělá. A víc: přesně to on JE.

Celý Ježíšův život , celé evangelium, celá Bible mluví právě o tom.

Proto jsme tu i my jako lid Boží. To je smysl naší existence: ukazovat a dosvědčovat, že "Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky." My k nim patříme na prvním místě. "A milost našeho Pána se nadmíru rozhojnila a s ní víra i láska v Kristu Ježíši."

My se o tom pokoušíme taky mluvit. Tím, co říkáme. A mnohem víc taky tím, co děláme a jsme. Snažíme se. Líp to asi neumíme. Ale věříme, že Bůh si i toto naše svědectví - naši nedokonalou existenci - použije ke své slávě.

Proto se tolik mluví o selhání Božího lidu. V Bibli, v dějinách i v současnosti. Vůbec mne to nepřekvapuje. A jsou to vážná a zlá selhání. Všichni ti zlatí býčkové a všechny ty soudy, odsuzování a nespravedlnosti konané domněle ve jménu Božím, všechno to paktování se s mocnými. Máme se za co stydět..., A PŘECE Boží láska je větší nade všemi a v životech svých tvorů. Je to veliké, strašné a paradoxní tajemství. Někoho pobuřuje a štve. Z našeho pohledu třeba i právem. Věřím, že Bůh to chápe a neodsuzuje. Ale věřím také, že jednou pochopíme.

Už dnes jsme ale volaní mluvit o tom, že ve vší té hrůze se přece jen rozhojňuje milost našeho Pána. Jestli něco může uzdravit svět, člověka, všechny tvory a dějiny, pak jedině láska Boží převyšující každé pomyšlení zprostředkovaná člověkem Kristem Ježíšem. Právě toto vědomí nás probouzí ze sebespokojenosti k neustálé proměně smýšlení a postojů. Kéž by...!

Jak chutná nebe? (podcast)

"Nebe" představuje v Bibli (řekněme) jedno z "krycích jmen" Boha... "Nebe" znamená být s Bohem a jeho svatými. Jaké to asi je v nebi? Bylo by ode mne drzé a troufalé něco víc o nebi říkat, kdyby... kdybychom neměli Bibli. Ta přece jen něco prozrazuje nebo aspoň "naznačuje" :-). Co o nebi tedy můžeme říct? Je to to nejpřátelštější prostředí, jaké si lze vůbec představit. A ještě mnohem, mnohem přátelštější... Evangelia pochopitelně neobsahují popisy. To nejde. Jednak nemáme ani vhodná slova. A i kdybychom měli neporozumíme... Musíme se zatím spokojit s obrazy.

Dva rysy nebe bych z dnešního evangelia vyzdvihl.

1) Bůh aktivně hledá zbloudilé lidi. Opravdu zbloudilé. Ty tvrdošíjné, vzdorovité a vzpurné. Podstupuje pro ně - měl bych říct "pro nás", protože to jsme i my - námahu. Neponechá nás jen tak vlastnímu osudu.

Bůh se zajímá o nás lidi. Na jedné naší synodě před lety řekl katolický teolog Ctirad Václav Pospíšil: "Bůh kašle na naše hříchy. Nezajímají ho. Bůh se zajímá o nás..." To jste měli slyšet tu melu, která se pak rozpoutala mezi shromážděným farářstvem! Vím. Byla to provokativní věta. Biblické poselství někdy působí provokativně.

Ale je to pravda. Takový je Bůh. Tak chutná nebe. Bůh se o nás - jedince i společenství - hrozně moc zajímá. Na naše hříchy kašle... To neberte, moc vás prosím, jako bagatelizaci hříchu. Hřích je strašné svinstvo. Zkáza, která nás duchovně rozkládá a ničí. Ubíjí naše lidství. Třeba ten průšvih se zlatým býčkem. To byla strašná duchovní tragédie! Nám to třeba tak nepřijde, ale byla. Oni tenkrát chtěli něco držet, vidět... nějak si tu božskou přítomnost zviditelnit, ba až zbožně zhmotnit. Pochopitelně tím nechtěli říct, že Bůh vypadá jako býček. O podobu tady vůbec nejde. Lidé tehdy věděli, že vnější podoba vůbec není až zas tak důležitá. Nejen u božstva. Pro starověké národy byl statný býček jedním ze symbolů božské síly a moci. Tu si tak nějak pojistit a nosit s sebou! V tom byl ten průšvih. Nestačilo jim slovo: Jsem s vámi. Budu s vámi. Chtěli to mít "posichrované". Takhle to dělaly tenkrát všechny národy. Udělali to, co znali z Egypta. Tak si vlastně sami dobrovolně vyrobili kousek Egypta. Právě odtamtud odešli na svobodu! A nebylo to jen tak. Museli projít po hraně života              a smrti. Tak tak unikli! Zapomněli, že Egypt byl duchovní žalář! Sice s celkem dobrou a vydatnou stravou, avšak přece jen žalář. A taky hrob - země smrti. Hřích třeba i v podobě zrazeného uctívání (A. Delp) zotročuje a vnitřně rozkládá. Vždycky je to žalář a v jistém smyslu i hrob. Z tohoto marasmu nás chce Bůh vytáhnout. I když my už ani nejsme schopni si to uvědomit, přijít za ním      a třeba říct: "Prosím, odpusť mi. Zhřešil jsem proti tobě." On sám nám jde naproti svým odpuštěním. Dokonce se noří do našich marasmů, abychom svobodně žili a v něm byli navěky šťastni. Nebe je hledání ztracených a bouřlivá radost z těch, co se nechali najít. Tak to bylo to první.

Zbývá nám ještě druhý rys nebe. 2) Tato bouřlivá radost se sdílí. Bůh si nic nenechává pro sebe. Otvírá se. Dělí se. Nebe je slavnost. Radostná slavnost ze shledání s těmi, co se nechali najít. Takový je Bůh vůči nám lidem (a všem tvorům). Tak chutná nebe.

Proto byl vybrán Abrahám, Izák a Jákob. Proto vyšli Izraelci z Egypta. Proto nakonec přišel Ježíš, aby všechny končiny země mohly poznat, jaký je Bůh. Aby poznali jeho radost a mohli se radovat spolu s ním.

"Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného přijetí: ,Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky.´ Já  k nim patřím na prvním místě." Tak jsme to dnes slyšeli ve druhém čtení z 1. Listu Timoteovi. Je to slovo apoštola Pavla. Když píše: "Já k nim patřím na prvním místě", není to chlubení a vyvyšování se. Jen říká: "Já si to obzvlášť nezasloužím. Vždyť jsem ve své zaslepenosti bojoval právě proti takovému Bohu. A přece se i nade mnou smiloval. A jestli se smiloval nade mnou, proč by se nesmiloval taky nad vámi?" My církevníci si často myslíme, že vydáme svědectví Bohu tím, že budeme vzornější a lepší než ti druzí. A trápí nás, že přes všechnu snahu nejsme vzornější a lepší... A Bůh sám si sjednává svědectví v našich slabostech. Na nich (= těch našich slabostech a nedokonalostech) ukazuje, že tu není pro vzorňáky, pro ty, co to zvládají, ale naopak pro hříšníky, pro ty, co selhali a ztroskotali. Současný papež František mluví o církvi jako o takovém lazaretu, co by měl sbírat všelijak poraněné a pochroumané a vyčerpané životem. To je velmi výstižné.

Tak taky chutná nebe: Je pro hříšníky, co se nechali najít. Pro ty, co zklamali nebo se zklamali. Nebe je radost... obrovská radost... bouřlivá radost Boží... A taky slavnost... snad někoho nepohorším, když řeknu, že nebe je mejdan... pořádná párty... prostě oslava Boží lásky a milosrdenství, které se vrchovatě rozdává...

Kéž bychom dokázali na své okolí působit tak, aby to z nás poznali! Kéž bychom byli takovou ochutnávkou nebe! Ale možná už jsme a ani o tom nevíme. Protože Bůh je prostě nevýslovný ve své dobrotě a lásce... a taky rád dělá věci překvapivě a nečekaně a taky skrytě.