Dál a dál, výš a výš…

7. neděle velikonoční - Nanebevstoupení Páně C (nedělní bohoslužba)
Sk 1, 1-11/ Ef 1, 15-23/ L 24, 44-53

Texty jsou dnes vzaty ze Slavnosti Nanebevstoupení (Oslavení) Páně. Ta byla teď ve čtvrtek, ale může se přesunout na nejbližší neděli. Což je dnes.

Opět bych vás odkázal na podcast, který si můžete poslechnout na internetu nebo dnes v 16:00 na Rádiu 7. To je "první verze". Tam jsem se zaměřil na čtení ze Skutků a evangelia.

Teď bych nabídl 2. verzi. V ní se zaměřím na čtení z Listu Efezským. I my dnes potřebujeme (snad mohu mluvit za nás všechny), potřebujeme ducha moudrosti a zjevení, abychom poznali... Duch to je vnitřní pohyb, dynamika. Potřebujeme, aby se naše mysl dala do pohybu tím správným směrem. To jest k moudrosti a poznání. Potřebujeme "pošťouchnout", abychom se posunuli blíž k poznání Boha. Víte, že poznání v Bibli není záležitostí rozumu, ale především zkušenosti. Abychom zakusili Boha. Abychom v sobě zakusili "Boží vítr", "vlnu radosti a naděje", v těch všech našich zmatcích, obavách, straších a starostech našich osobních životů a společných dějin. Potřebujeme zakusit, kam to vlastně opravdu směřujeme. (Kam směřuje celý vesmír.) K jaké naději nás Bůh volá, jaké nám už nyní přiřkl dědictví, jak nesmírně veliký je ve svém příklonu vůči nám.

K tomu se nedopracujeme nějakým svým duchovním výkonem. To prostě neuděláme sami. To můžeme maximálně přijmout v modlitbě jako dar. Takové té modlitbě, kdy člověk ani neví, jak to říct a kdy se doslova padá na ústa. Kdy má "zlomené srdce" a připadáme si úplně nemožní                  a neschopní.

Možná by bylo nejlepší modlit se za sebe navzájem. Za ty druhé, aby poznali, k jaké naději je Bůh volá. Nejspíš si toto poznání "nevymodlím sám". Ale může ho pro mě vymodlit někdo druhý. To je princip církve. Anebo to poznám, prostě když se budu modlit za druhé. Když budu myslet na Krista a vezmu do toho s sebou ty druhé, které - z nejrůznějších důvodů - nosím ve svém srdci, poznám tu správnou perspektivu.

Když budu myslet na Krista, do jaké hrůzy se to dostal na tom kříži a jaký to ve vzkříšení vzalo obrat, poznám, co umí Bůh. A když si uvědomím, jak jsme s Kristem spojeni, vyplyne mi z toho, že něco takového Bůh může a chce udělat i s námi. Takový obrat! Umíráme ve slabosti a nemoci, ale Bůh připravuje obrat. "Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává nepomíjitelné. Co je zaseto v poníženosti, vstává ve slávě. Co je zaseto ve slabosti, vstává v moci," (1 K 15, 42b-43).

A můžeme dál myslet na Krista: Bůh ho nakonec posadil po své pravici v nebi, vysoko nade vším. Svěřil mu vládu. To je to nanebevstoupení. Svěřil mu vládu, protože ukázal největší lásku. Nejmíň myslí na sebe a nejvíc na druhé. To je nejlepší kvalifikaci pro vládu podle Božích měřítek.

Být pohybován duchem moudrosti a zjevení znamená podívat a vidět všechno jinak. Zdá se, že jsme chudáci. Opuštění. A najednou vidíme, že ne... Jsme dědicové slávy. Zdá se, že jsme chudáci, náchylní k různým problémům a chorobám, a nakonec spějící ke smrti. A přece... dědicové slávy. Protože patříme Kristu jako jeho spolupodílníci. Protože on se stal jedním z nás. A teď je v nebi - po pravici Boží. My se tu "plácáme" v různých problémech a přesto naše společná Hlava už je v nebi. Protože patříme Kristu. To je taky princip církve.

A apoštol jde ještě dál. Nazývá církev plností, která vede k naplnění všechno, co je. Kolem nás a na nás a s námi se začíná naplňovat všechno. Rozvíjí se tu dynamika, která probouzí to nejlepší ve všech      a ve všem. Jak by to mohlo být možné? Vím, zní to strašně nafoukaně. Jako bychom byli středem dění! Avšak tak tomu není! My nejsme středem. Tím je Kristus. Který vůbec nemyslí na sebe, ale jedině na druhé. Ale my jsme vtahováni víc a víc do pole jeho působnosti. Gravitujeme vzhůru            v jeho lásce. Kristus všechno táhne k sobě a k naplnění. To je smysl nanebevstoupení. On je v nebi    a táhne nás za sebou!

Tak ať nás táhne pořád víc za sebou. "Dál a dál, výš a výš" (C. S. Lewis). I když se z toho někdy člověku zatočí hlava. Jelikož jsme slabí, potřebujeme opatrně. Tak se modlil svého času Mistr Jan Hus. Vzpomínáte? "Ó nejsladší Kriste, táhni nás slabé za sebou, poněvadž když ty nás nepotáhneš, nemůžeme tě následovat..." Ano. A také: "Dej nám, Otče, ducha moudrosti a poznání, abychom osvíceným vnitřním zrakem viděl k jaké naději nás voláš... Dávej nám pocítit nebe a jeho přitažlivost... Táhni nás. Ale pamatuj, jak jsme slabí :-)... prosíme opatrně :-)". Amen.