Dals mi tělo...

4. adventní C
Mi 5, 1-4a/ L 1, 46-55/ Žd 10, 5-10/ L 1, 39-45

4. neděle adventní uvádí do Vánoc. Tématicky. Obsahem Vánoc je "tajemství vtělení Syna". To souvisí s Marií. Naplňuje se tu odvěké zaslíbení. Přichází Mesiáš. Přijde cestou lidí. Nejprve jako plod v těle matky a potom se narodí, jako se narodil každý z nás.
Příchod Mesiáše sám o sobě je velká věc. Jestliže každé narození je pro nás zázrakem... Když vidíte, jak přijde na svět nový člověk, roste a rozvíjí se jako samostatná bytost. Naprosto originální. Roste a rozvíjí se před vámi. Je to zázrak. "Na počátku života každého člověka stojí Bůh."

Pak v případě Mesiáše to platí o to víc. "Na jeho počátku stál Bůh zvlášť významným způsobem." Ale není to žádná soutěž: "U koho víc…" Tady se děje něco důležitého pro každého člověka. Mesiáš je klíčem ke všem. On je pro každého.

Ale má to ještě hlubší vrstvu. V prorocích jen lehce naznačenou. (Dnes třeba zmínkou o jeho vyjitích odpradávna ode dnů věčnosti.) Zřetelněji to vidíme na příběhu navštívení Marie u Alžběty. Ona vítá Marii jako matku Pána. V Marii se nekonečný Bůh stává konečným člověkem. Věčný vstupuje do času. Neuchopitelný se stává uchopitelným. Ten, který všechno nese, sám je nesen. Tvůrce života dostává život z lidské maminky. Stvořitel se stává tvorem. Přitom jeho neuchopitelnost, věčnost, božská sláva a moc nezmizely. Skryly se a vyjevují se v jeho obyčejném lidství. To je pro naši hlavu příliš. Jak to, že se Bůh dává poznat v určitém člověku? Do našeho světa vstupuje paradox Boží. Tak to začíná. Vyvrcholí smrtí na kříži a vzkříšením.
Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána?

V ohnisku těchto událostí nás potkává Duch svatý. Maria je plná Ducha. Alžběta taky. I její ještě nenarozené dítě. Tady se Duch projevuje jako radost. Minule jsme přemýšleli o Boží blízkosti a radosti. Tady máme blízkost, která se stala poprvé. To tady ještě nebylo.

To všechno kvůli nám lidem. Všem lidem. Abychom měli život a to v plnosti. Abychom poznali, že jsme milovaní, že Bohu na nás záleží. Že máme smysl přesahující náš pozemský život.

V Marii se Slovo stává tělesnou bytostí. Člověkem s tělem i duší. O těle jsme slyšeli něco zvláštního i ve druhém čtení. 'Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo (dosl. připravil jsi mi tělo, ř. sóma). To "dal jsi mi tělo" mne zaujalo. Tak jsem se na to podíval víc. Přišlo mi to pak zvláštní ještě víc. Apoštol tu cituje Ž 40, ale s jednom změnou: dal jsi mi tělo. Ovšem hebrejský text má "protesals mi uši" (h. oznajím karítá lí). Kde vzal tuto změnu? Odkud žalm cituje? Malá záhada. Jedna z malých záhad Bible...
Podle hebrejské verze to znamená: Hlavní, co Bůh chce po Mesiáši, je slyšet – poslouchat Slovo. Totéž platí i pro nás. Slyšet a nechat Slovo, aby vládlo celému našemu životu. Kdyby nic jiného, toto by už znamenalo hodně. Nejlépe Boha poctíme tím, že budeme pozorní vůči jeho Slovu.

Podle apoštolovy verze to znamená. Tělo nás dělá součástí světa a společenství lidí a tvorů. Tělo je naše síla a zároveň i slabost. Je křehké, zranitelné a jednou doslouží. Díky tělu můžeme slyšet, vidět, mluvit a jednat. Můžeme se dotýkat druhých i věcí. Můžeme druhého udeřit, ale hlavně taky pohladit. Jak bychom spolu mohli komunikovat a být spolu bez těla? Bůh nechce nic jiného než nás. Svým tělem ho máme uctívat a vyjádřit svou odevzdanost. Dokonce svou oběť. Obětovat neznamená zničení ani smrt. Naopak znamená to život. Skutečný život. Uctívat Boha tělem. V Mesiášovi to sám Bůh udělá, abychom toho pak byli schopni i my.
Blahoslavená, která uvěřila… Na Marii vidíme, co to znamená víra. Vstoupit na tajemné stezky Boží… Tato víra je zdrojem Mariina štěstí. Skutečného štěstí. Nejenom Mariina.