Dluhy a dlužníci...

24. během roku A

Gn 50, 15-21/ Ž 103, 1-13/ Ř 14, 1-12/ Mt 18, 21-35

Začneme dnes epištolou. Jde o vztahy ve sboru. V církevní obci v Římě to tehdy byli "silní" a "slabí". Tak apoštol označuje dvě (řekněme) základní pojetí křesťanského života. Jedni žijí víc svobodu od různých tradic a pravidel a předpisů o pokrmech a zvláštních dnech. Těm se říká "silní". Druzí potřebují pro svůj život víry pomoc různých pravidel a předpisů. To jsou tzv. "slabí". Nic to nevypovídá o síle či slabosti víry.

Být křesťanem principiálně znamená být svobodný. To je blízké Pavlovi. Jemu jsou určitě bližší        "ti silní". Avšak jejich svoboda nesmí vést k povyšování se nad ty druhé. Ani soustava pravidel pomáhajících slabým nesmí vést k znevažování těch druhých. Obojí je projev víry. Obojí vzdává poctu Bohu.

Na čem lze za těchto okolností vybudovat vztahy? Přijímejte jedni druhé, jako v Kristu Bůh přijal nás. Přijímejte a nepřete se s ním o jeho názorech. Z toho by se dalo vyvodit, že některé rozdíly třeba prostě nést. Nevyřeší se mluvením. Nevymluvíte je někomu. Byla by to zbytečná ztráta času    a energie. Nemusí tedy být vždycky řešením "vyříkat si to".

Teď co my s tím? Možná bude užitečné připomenout si to, co to je patřit do církevní obce. To není občas přijít na bohoslužbu, ale žít v různých vztazích se všemi, kdo na bohoslužby chodí (s různou intenzitou). Představme si třeba síť vztahů, která celá visí na Bohu. Žít spolu nejen v nedělích            a o svátcích. Ale každý den. Přinejmenším v tom, že se za sebe modlíme, víme o sobě a máme se rádi. Spíš se o to upřímně snažíme...

Mnohokrát jste zakusili a zakoušíte, že jednota a dobré vztahy v církevní obci i takové malé jako je ta naše, jsou darem z nebe a současně výsledkem naší práce. Musíme pro to něco udělat sami. Vždycky se objeví dost prvků, které nás rozdělují. Vždycky se najdou různá pojetí života víry. Nemusí to být přesná kopie toho, s čím se tenkrát potýkali v Římě. Spíš různé variace. Důležité je uvědomovat si v takových situacích, na čem stojí naše jednota. Nejsou to ani vzájemné sympatie ani stejné názory na to či ono atd.atd. Je to Boží přijetí. Bůh nás přijal v Kristu. Bůh si nás "vzal do parády". Stáváme se jeho dílem. On na nás "pracuje" a přetváří nás. Patříme Pánu. V životě i ve smrti. To si někdy připomínáme při pohřbech. Sluší se to připomínat i při jiných příležitostech. Pán za nás umřel a vstal z mrtvých. Všichni staneme před jeho soudem a doufáme, že projdeme. Jedině díky Kristu.

V církvích se traduje takové úsloví: "In necessariis unitas, in dubiis libertas, in omnibus caritas". Česky: "V nutném jednota (shoda), v nerozhodnutém svoboda (volnost), ve všem láska (dobrá vůle)". Bývá připisován sv. Augustinovi, ale prý pochází až ze 17. století od jednoho luteránského teologa (Rupert Meldenius). Na tomto principu může být pod vedením Ducha utvářena jednota                          v rozmanitosti. Pochopitelně může být i tak těžké shodnout se i na tom, co je to podstatné a co je dubiozní (= pochybné, nejisté). Ale snad bychom inspirováni sv. Pavlem mohli říct, že podstatné je to, že všichni v církvi patříme Bohu.

Poselství evangelního čtení je dnes "tak křišťálově jasné, že ani křišťálově jasnější ani být nemůže":-). Církev je (má být) místem, kde se žije odpuštěním. To, co nás drží pohromadě, je odpouštějící láska Boží. Protože nám Bůh odpustil a stále odpouští, odpouštíme i my.

V Božím lidu jde o hřích a odpuštění. Zřetelně to vidíme v dnešním prvním čtení na Jákobově potomstvu, jehož základem je jedna velká rodina. Nebyla to rodina vzorná a bezchybná. Která je? Vidíme tam různé rivality mezi bratry, které vyústily málem ve vraždu. Ale naštěstí skončily "jen" únosem a prodejem do otroctví. A soupeření různých matek. A slabost rodičů pro určité děti.              A mnohé další nedokonalosti. Ale do toho všeho vstupoval Bůh. Ne aby to jen tak "přikryl", ale aby tam "věci" rozhýbával směrem k uzdravení. Nakonec vše dobře dopadlo šťastným shledáním            a záchranou v čase velké neúrody a hladomoru. A také smířením. Křehkým. Nebývá smíření vždycky křehké? Viděli jsme dnes ty bratry, jak si nebyli jisti Josefovým odpuštěním a báli se, aby se jim po smrti otce nezačal mstít.

Boží lid to jsme taky my. Jsme sebrání nejrůznější hříšníků, kterým bylo odpuštěno. Z toho žijeme. Odpuštění můžeme brát jako jiný výraz pro ono přijetí Bohem.

Bůh ve vztahu k nám nepočítá, kolik mu toho dlužíme. "Dluh" bývá v Bibli často obrazem našeho hříchu. Máme to i v originálním znění Otčenáše. To je to, co Bohu dlužíme. Co jsme měli dělat            a místo toho jsme dělali něco úplně jiného. Ale právě Ježíšův život ukazuje jasně: Bůh se rozhodl sám od sebe zrušit naše dluhy. Nebude je vymáhat. Proto i my se můžeme odvážit přestat počítat své pohledávky u druhých.

Tak se vykládá smysl onoho Ježíšova: Sedmdesátkrát sedmkrát. Nepočítej. Jako nepočítá Bůh. Nezapomeňme nikdy na to, jak se Bůh k nám zachoval. Do toho "nám" potřebujeme zahrnout všechny.