Dobře si vybrat...

20. během roku B

1 Kr 2, 10-12. 3, 3-14/ Ž 111/ Ef 5, 15-20/ J 6, 51-58

Dnešní první čtení bylo o tom, jak Šalomoun přišel ke své pověstné moudrosti. Moudrost? V čem spočívá moudrost? Nebyl Šalomoun moudrý už tím, co si přál? Ona totiž není ve znalostech ani          v množství informací, nýbrž ve schopnosti poznávat, co je důležité a podstatné. Ve schopnosti znát zdroje a vědět, kde čerpat. Moudrost je také schopnost správně se rozhodnout. Správně si vybrat… jako Šalomoun a další Boží svědkové.

Moudrost je totiž u Boha. Mluví v Božím mluvení. Mluví ve stvoření. Je tajemně přítomna v jádru všeho, co bylo stvořeno a je. Mluví ve svědectvích Božího lidu. Ale její mluvení je víc než slova, věty a odstavce. Je víc než všechny hlásky (i pahlásky), zvuky a písmenka. Potřebujeme se naučit jí naslouchat. Potřebujeme se "naladit" na její hlas. Jak prosí Šalomoun.

Téma moudrosti vidíme i v epištole. Tam se moudrost projevuje v tom, jak nakládáme se svým časem. Problémem není, že ho máme málo, ale spíš jak s ním nakládáme. Jestli ho "naplňujeme" (doslova "vykupujeme" na tržišti - agoře našeho světa; řecky: exagoradzó) anebo maříme. Snad by to mohlo být vyjádřeno i takto: Jestli v něm děláme to, co může být věčné. Co může přejít z času do věčnosti? Vždyť to víme. Láska, jakou své stvoření miluje Bůh.
Pak je moudrost také "pochopit, co je vůle Páně." Tedy to, co pro nás připravil Bůh. Je to to, co nás nejvíc "naplňuje". Čím ožíváme. Představte si takový ten monotónní den, kdy jen "tak nějak fungujete". A teď do toho vstoupí něco, co vás z té fádnosti vyvede. Úplně vás to překvapí. A vy se najednou proberete. Nemusí to být nic akčního, ale najednou jako by se všechno stalo barevnějším a plastičtějším a krásnějším. Tak něco takového jsem tím myslel :-).

Evangelium je pořád "o jezení Kristova masa a pití jeho krve." Víme, že to není myšleno doslova. (Jedna stará paní mi kdysi vyprávěla, jak jako školačka zažila obrovské zklamání při svém prvním přijímání. "Říkali nám, že to je tělo, a nebyla to pravda. Vůbec to nechutnalo jako maso.") Není to "doslova", ale není to ani "jako". Je to... skutečné.
Teologie k tomu přichází s naukou o svátostech. To vlastně není nic jiného než, že "to není ani doslova ani jako", nýbrž skutečné.
Skrze svátost eucharistie máme tajemným způsobem opravdu podíl na Kristu, na jeho oběti, na jeho životě, na jeho lásce. Skrze tuto svátost se sami skutečně stáváme jeho tělem a skutečně jím jsme.
Kdo takto jí a pije, má život věčný a Kristus jej vzkřísí v poslední den. Jedině pro toto spojení s ním, smíme doufat ve své vzkříšení.
Co myslí Kristus tím "posledním dnem"? To můžeme vnímat v různých souvislostech a z různých úhlů. Poslední den dějin? Poslední den našeho života? Ale není den Ježíšovy smrti na kříži nakonec tím posledním dnem? Kdo to posoudí? Netroufám si na to. Vypadá to, že "ten poslední den" je tak nějak zvláštně přítomen v našich nejrůznějších dnech a v nejrůznějších dnech tohoto světa.
Určitě z toho, ale můžeme odvodit, že definitivní slovo nad naším osobním životem i nad světem, má sám Bůh. A to je vzkříšení.
Když Bůh k nám na věky mluví... A stále nás tvoří víc a víc a víc a víc… až donekonečna. To je ta plnost Kristova, podle které budeme naplněni a nově stvořeni. Plnost, jakou měl od začátku Bůh na mysli.