Drž a nepusť...

29. neděle během roku C
Gn 32, 23-31/ 2 Tm 3,14-4,5/ L 18, 1-8

Je třeba stále se modlit (ř. pantote proseuchesthai) a nepolevovat (ř. mé egkakein; taky "nenechat se unavit" apod.). I když to po lidsku vypadá beznadějně. Jako ta vdova. I když Bůh mlčí... I když nic nedělá... I když se nic neděje. I když jako by neslyšel naši modlitbu. Nevzdávat to. Stále se pokoušet o spojení s Bohem.

Základy víry (ot. 276), což je takový náš katechismus, o této situaci říkají, že je znamením naší hříšnosti, ale také zkouškou naší víry a školou lepšího poznávání Boží vůle.

Jak podobenství o nespravedlivém soudci a vdově, tak i příběh o Jákobově nočním zápasu u Jaboku nám ukazují modlitbu jako zvláštní zápas s Bohem. S Bohem, o Boha a o jeho plány s námi a všemi ostatními tvory.

Modlitba není, že Boha "přinutíme", aby bylo po našem. Modlitba znamená, že zůstáváme                v kontaktu s Bohem. Pořád. Neodpojíme se.

Bůh je jiný než naše myšlenky o něm. Většinou dělá věci, které nechápeme. Mnohdy paradoxní věci. Divné, nečekané, protikladné. Nejzřetelněji to ukázal v Kristově ukřižování. To je vrchol zjevení Boha. Boží jinakost, divnost, paradoxnost vypovídá především o jeho lásce k nám. Jak velmi on miluje nás a všechny tvory!

Když je to jinak, než čekáme, nevzdávat naději a "nepouštět Boha". To je Jákob. Nebo třeba taky Jób. Ale protože dnešní čtení bylo o Jákobovi, tak se zaměříme na něj. On si ten zápas nevybral. Vždycky uhýbal. Když byl nějaký průšvih, tak nějak utekl. Jákob je takový antihrdina. V jednom židovském midraši zmiňovaném Eliem Wieslem (viz WIESEL, ELIE Bible. Postavy a příběhy Praha Sefer 1994 s. 76; vřele doporučuji!) se vypráví, jak andělé v nebi u toho žebříku se seshora dívají na toho Jákoba. Jsou zvědaví. Ten Jákob to je NĚKDO. "Tak to je on, ten Jákob?" "Ano, to je on." Andělé se zvědavě dívají na zem a vidí... spícího mladíka, maminčina mazánka... na útěku. A jsou poněkud zklamaní. Tak si ho nepředstavovali. Praotec Božího lidu? Takhle různě utíkal dvacet let. Ale Bůh byl s ním. Avšak zamýšlel pro něj něco lepšího. Chtěl, aby Jákob lidsky vyzrál. Aby ukázal svou víru. Aby se zařadil mezi praotce biblické víry. Tak ho postavil oné noci do strašné situace. Jákob se má po letech setkat se svým bratrem, kterého tenkrát podvedl. Bojí se. Pořád se toho bojí. A tak potmě zůstane sám. Aby se modlil. Je klid na modlitbu. Dnes ještě ano. Kdoví co se stane zítra?! Jákob je sám s Bohem. Ve tmě. A tu ho někdo začne ze tmy mlátit. Jákob neví, kdo to je. Nic nevidí. Je tma. Bál se, že zítra dostane pořádnou "nakládačku", že ho možná bratr zabije. A ono to přišlo dřív. Nemá jinou volbu. Brání se. Přijímá a rozdává rány. Nevíme, jestli fyzicky nebo duchovně nebo oběma způsoby. Nakonec to asi ani není podstatné. Jákob se v této situaci snaží se o jediné: chytit pevně neznámého útočníka. Chytit a nepustit. Nevzdat to. Držet a nepustit. "Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš."

A dokázal to. V tom spočívá jeho vítězství. Až potom si uvědomí, že té noci si s Bohem navzájem pohlédli do tváře. To je něco, co člověk normálně nemá šanci přežít. On přežil. "Tak, tak jsem unikl smrti. Poznal jsem, kdo je to Bůh... a přežil jsem to."

Jedině tak můžeme s Bohem zvítězit. Nemůžeme ho porazit a přemoci. Ale můžeme se ho držet, ať se děje cokoli. Držet a nepustit. Tak se z Jákoba, což znamená "Úskočný" nebo "Lstivý", stane Izrael, což je něco jako "božský Kníže"nebo "Kníže bojující s Bohem" nebo "Kníže, za kterého bojuje Bůh".

Věřím, že i nám zkušenost vytrvalé modlitby navzdory vší temnotě a všem ranám dá vyzrát lidsky    i duchovně. Vyjdeme z ní jako jiní lidé. Dostaneme nové jméno. Všechno uvidíme jinak. Ale taky budeme plní modřin, šrámů a jizev a některé následky poneseme pořád. Jákob např. bude kulhat. Vzkříšený Kristus budeme mít pořád rány na rukou i na nohou a díru v boku.

S blížícím se závěrem liturgického roku i čtení evangelního příběhu Podle Lukáše se pořád dotýkáme tématu víry jako důvěry. I dnes. Důvěřovat Bohu znamená nevzdat naději ani v nočních zápasech. Kdy se zdá, že Bůh se schoval, kdy zaútočí, kdy nevíme, jestli je to Bůh. S Jákobem, chudou vdovou, s Ježíšem spějícím ke kříži... a pak ke vzkříšení... které bude tak jiné, ale skutečnější než cokoli jiného, co jsme zatím poznali. Jako je jiný i Bůh. Úplně jiný než cokoli jsme dosud poznali.