Ejhle, prsty Boží!

3. postní C

Iz 55, 1-9/ Ž 63, 1-8/ 1 K 10, 1-13/ L 13, 1-9

Všichni musíme změnit smýšlení. Ne ti, druzí. Ti větší hříšníci. My především. My, kterým se zatím vyhnuly tak strašné věci, jako těm chudákům zmasakrovaným v chrámě anebo těm chudákům, co na ně spadla ta věž v Šiloe… A dle libosti by se dalo doplňovat: třeba jako ty oběti teroristických útoků nebo ruských náletů… a spousty dalších věcí.

Protože… to pokání není cesta jak uniknout takovým věcem, ale jak poznat Boží velkorysost a šlechetnost (Dom Helder Camara), jak poznat všechno to krásné, co Bůh dělá… a už to začíná.

Začíná to jako pomoc na cestě… Začíná to jako cesta vůbec. Tady jsme na cestě pořád. Z Egypta nebo Babelu nebo odjinud, kde jsme byli otroky a nevolníky něčeho, někoho, často sebe sama. Bůh otvírá cestu ven… z otroctví do svobody. Cesta vede pouští. A poušť bývá hrozná a zároveň nádherná. Tam nějak víc vidíš Boha i ďábla. A taky, co jsi zač. Tam vidíš víc. Protože si víc všímáš. Víc si vážíš každé sklenice vody a každého jídla. Na poušti nic nemáš, a přece se můžeš napít i najíst. Zdá se ti, že jsi u konce se svými silami, a přece můžeš dál. Sám nevíš, jak to je možné. Ale je to kupodivu možné. "Pojďte a vemte si, kolik potřebujete a chcete. Kupte si. Peníze nepotřebujete. Nakloňte ucho a budete živi." Toto stačí jen slyšet.

Zpět k pokání. Nepotřebujeme brát jako únik před nepříjemnostmi jako je Boží soud. Pokání znamení obrátit se a přijmout to dobré od Boha. Boží štědrost nás předchází. Prostě je tady. Jen si všimnout.

Jak je to skutečné pokání, ale strašně těžké! Ba, nemožné! Pro nás lidi určitě! Pokud se podaří, stoprocentně to znamená, že tady "pracuje" sám Bůh. "Ejhle, prst Boží! Očividný zázrak!" Bez zásahu z nebes něčeho takového nejsme schopni.

Ale Bůh dělá všechno proto, aby ho (=rozumějte: pokání) byli schopni. To je podobenství o neplodném fíkovníku. S názvy podobenství to bývá takové ošemetné. Nějaké se vžije. Bohužel často ne ten nejvýstižnější. Jako tady. Lepší by bylo: O milosrdném vinaři nebo taky zahradníkovi.
Fíkovník nenese plody. Už zase! Pořád! Chtělo by to vytrhnout ho. A místo něj zasadit něco jiného.

Malý exkurs: Existují prý fíkovníky, které plody prostě nemají. Když jsme si tu fíkovník vysadili u kostela nevěděli jsme to. Krásně se ujal. Ten fíkovník! Je to opravdu vitální rostlina. Krásně se rozrostl. Měl krásné listy. Už by mohl začít plodit. A nic! Tak snad za rok! Pořád nic! Pak slyšíte, že někdo má proutek v květináči a on měl aspoň pár maličkých plůdků. Jak to? Musíš mít tu správnou rostlinu, chceš-li ovoce.
Nevím, jestli se to nějak promítá do našeho podobenství. Nejspíš ne. Takže pořád nic! K čemu fíkovník bez plodů? Pryč s ním! Hrozná věc: Co kdybychom to byli my? Nebo třeba někdo, koho máme rádi? Strašné pomyšlení!
Naštěstí tu přichází dobrý vinař - pěstitel. "Tak mu dej ještě šanci. Pohnojím ho. Budu o něj pečovat. Třeba… nakonec plodit bude." Tak jedná Bůh. Hledá pokání člověka a když nenachází, pomáhá, aby bylo… Není jen pasivním pozorovatelem, ale aktivním pěstitelem. Vstupuje do našich neplodností… abychom se nakonec přece jen rozhlédli kolem sebe a uviděli všechno nově, poznali Boží dobrotu a nechali se jí úplně "odzbrojit"…

Tak mu prostě dál věřme! Radujme se z odpuštění… A nebojme se v této jeho dobrotě jednat.