Evangelium pro všechny trosky...

Boží hod vánoční

Iz 52, 7-10/ Ž 98/ Žd 1, 1-4 (5-12)/ J 1, 1-14

"Připadám si jako troska," občas slyšíme anebo taky sami říkáme. Já taky. Jako"kazatelská troska" :-) Zvlášť ke konci roku, před Vánoci. Mnozí tak vstupujeme do vánočních dnů. Není příjemné cítit se jako troska. To neříkám žádnou novinu. Každý to známe z vlastní zkušenosti. Avšak nezoufejme. Tradiční prorocké čtení na Slavnost Narození Páně mluví také o tom, že jeruzalémské trosky budou zvučně plesat a radovat se. Tak máme naději i my, trosky kuřimské, lelekovické, brněnské a jiné. Není hanba být troskou. A Bůh přináší radost. Skutečnou. Nějaký čas to potrvá, než nám to "docvakne".

Ale podívejme se na to od začátku. Nejprve je řeč o tom, kdo běží s radostnou novinou po horách kolem zpustošeného Jeruzaléma. "Jak krásné jsou nohy toho, kdo po horách běží, poselství nese                a ohlašuje pokoj." (Tak doslova). Nepopisují se pochopitelně nohy samotné. Bible nic nepopisuje zvenku (ani nohy). Líčí situace. Zprostředkovává dojem. To je takový způsob vyjadřování. Pro nás neobvyklý. Krásné je, když se blíží posel něčeho dobrého. A právě to se děje. V našem světě. I dnes. Mezi spoustou "jobovek" (a letos je to opravdu hutné) k nám běží i dobré zprávy. Vyplatí se "zaměřit se" na ně. I když to znamená určitou námahu. Není to jen tak. Něco to chce. Přichází něco dobrého… Tak nějak máme číst i příběh o Kristově narození. Bůh je tu s námi. Mluví. Tím vzniká úplně nový prostor důvěry, setkání, blízkosti. Smíme důvěřovat, že věci přece jen i v tomto praštěném světě mají smysl. Nemusíme uvíznout v nicotě. To je pro nás lidi velké pokušení.

Bůh přichází se svou útěchou. Ke zpustošenému Jeruzalému. I k nám. On za nás platí výkupné. To znamená: vyvádí nás ze zajetí a strachů. Nedá se odradit naším stavem. Přináší nám život.

Jak? V Ježíšovi, ve vyprávění jeho příběhu. On (=Ježíš) je Božím oslovením. V něm Bůh oslovuje každého. Nikdo není vyňat. Ani zapomenut. My se potřebujeme tu řeč naučit. Někde hodně hluboko to v sobě všichni máme. Ale bez učení to nepůjde. Klíčem k porozumění bude důvěra. Jiný výraz pro to je "přijmout". Potřebujeme přijmout. Těm, kdo ho přijali, úplně změnil život. V něm je život. Skutečný, naplněný, věčný. Takový, jakým žije Bůh sám. Tento život má pro nás. A ten život je naše světlo.

Ale vraťme se ještě ke čtení z Izajáše. "Hospodin obnažil svou svatou paži." Bůh "ukazuje svaly". Ovšem jako všechno u něho, i toto je jiné. Paradoxní. Možná šokující. Možná pobuřující. Možná jako "pěst na oko".
Co to Bůh dělá? V čem spočívá jeho síla? Neposílá supermana se superschopnostmi. Posílá obyčejného člověka. Tak obyčejného! A to je všechno?! Ano, to je všechno. Obyčejný člověk. Tedy ne, že by Ježíš byl nějaká chudinka. Pokud se živil coby tesař, musel opracovávat a zvedat těžké trámy. To nejde bez fyzické síly. Ale největší jeho síla se nachází uvnitř. Miloval Boha a ty své až do krajnosti. Před ničím "necouvl". Ničím se nedal odradit. Přemáhá zlo svou přítomností. To je pro nás stále nepochopitelné. Zdá se nám to tak málo. Nikoho k ničemu nenutí a nikam netlačí ani nepřemáhá. Ale ani sám se nechá nikým k něčemu nutit nebo tlačit. Je tu. Neopouští nás ani za nic. Nikým a ničím se nedá vytlačit. Každý a v každé situaci smíme poznat jeho blízkost. Zvučně spolu plesejme, trosky jeruzalémské, protože Hospodin utěšuje, Hospodin přichází a platí výkupné. V tichu to nejlépe poznáme. Tak přeji tiché Vánoce, poznání radosti a pochopení toho, co to všechno znamená.