Hororové svatodušní kázání

Letnice (bohoslužba v přírodě)

Ž 104, 26-30/ Ez 37, 1-14/ J 7, 37-39 a 20, 19-23

Duch svatý ode dne Letnic působí. I my s ním máme zkušenost. Každý. Přinejmenším v tom, že věříme. Jeho působení je tak rozmanité! On spojuje protiklady. Je jako oheň i jako voda. Je jako děsivé tornádo i jako mírný vánek.

Čtení zdůraznila některé rysy jeho působení.

On dává život. Je Boží tváří obrácenou k tvorstvu.

Je životodárným dechem. Jakýmsi Božím "umělým dýcháním".

Učí nás odpouštět a vyhlašovat, že Bůh pro Ježíše odpouští hříchy.

Zastavíme se dnes na planině suchých kostí. Bůh prorokovi Ezechielovi ukázal něco hrozného            a strašidelného. Doufám, že se vám o tom nebude zdát. Že nebudete mít špatné spaní. :-)

Samé kostry, lebky, žebra, pánve, kosti i kůstky, zbytky zaschlého masa a kůže. Nic pěkného na pohled. To se tam sice nepíše, ale muselo to taky dost smrdět.

Prohlídni si to tady dobře, Ezechieli, jestli tam najdeš něco živého. - Nic. Nikde nic. Nikde ani živáčka.

A co myslíš, že bude dál, Ezechieli? Může tady vůbec něco dál být? - Ty to víš.

Prorokuj nad těmi kostmi. Říkej prorocké slovo. A s kostmi se něco začalo dít. Duní to. Kosti se přibližují a spojují. Potahují masem a kůží. Ale pořád to nežije. Pořád to vypadá děsivě a strašidelně. Někdo chybí.

Řekni podruhé prorocké slovo. Tentokrát Duchu. Ať přijde a vdechne život všem. - A najednou tu stojí... veliká armáda.

To všechno je obraz. Suché kosti znamenají povražděnou naději. Věřící lidé tehdy ztratili naději. Už nic od Boha nečekali. "Jsme v zajetí a tím to všechno skončí. Dál už nic nebude." Jejich naděje úplně, ale úplně umřela. Říká se, že naděje umírá poslední. A tady umřela. To je zlé. Moc zlé.

Jak umře naděje? Když se dlouho dějí zlé věci. Když to dlouho vypadá, že zlo pořád vítězí. (války, nemoci, sucho, zmatek, nejistota...). Až člověka napadne, že to "nemá cenu". Že by to sice bylo hezké, kdyby dobro nakonec vyhrálo, ale bohužel nejsme v pohádce.

Co naše naděje? Nás věřících, i lidí kolem? Těch, co tak trochu věří, a těch, co vlastně ani neví, jestli věří? Může naděje ožít? Jak se to stane?

Když dáme prostor Duchu, který nám byl z nebe dán.Třeba tím, že se modlíme. Modlitba se nezdá. Vypadá, že to je nuda. Ale kdybychom viděli, jaké síly při ní působí, to bychom koukali!

Duch nám tichounce říká: Neboj. Nebojte. Nezoufejte si. Nemalomyslňte. Vypadá to strašně, chápu vás, ale věřte: Není jen to, co vidíte a o čem víte. Je toho mnohem, mnohem víc. Bůh dělá překvapivé věci. On vidí dál než vy. Důvěřujte mu.

Když na nás dýchne Boží Duch, naděje v nás ožívá. A my víme, že toto je jenom začátek. A že nakonec bude všechno moc krásné. Ať se stane cokoli.

My nevíme jak, ale Bůh to ví. A my mu důvěřujeme.