Hus, kostel a neděle...

14. během roku B

2 S 5, 1-5. 9-10/ Ž 48/ [alt. Ez 2, 1-5/ Ž 123] 2 K 12, 2-10/ Mk 6,1-13

Dnes slavíme několik "věcí" naráz. Neděli, 14. během roku; Jana Husa a pak ještě výročí posvěcení tohoto kostela.

Stalo se tak v roce 1968. Tento prostor byl ten den narvaný. Všichni stáli. Davy stály na dvoře na ulici i všude kolem. Bohoslužba byla přinášena reproduktory do okolí. Myslím, že to bylo jedno          z největší shromáždění v tomto městě v období "Pražského jara". Už je to 56 let.

Tak jsme vděčni za tento kostelík, který je tak akorát pro nás. Myslíme na ty nadšence, kteří to tady postavili. Měli naději, že nejsou tou poslední generací. A měli pravdu. My také doufáme. Tušíme, že církev v budoucnu bude v mnohém jiná, ale bude. Jaké znamení naděje po sobě necháme my?

Teď ten Jan Hus. Notoricky ho spojujeme s pravdou. Má to své důvody. Co znamená "milovat pravdu" dnes?

O tom přemýšlíme. Za sebe bych řekl: Dobře se dívat a naslouchat a být opatrný v úsudcích. Rozlišovat. Aspoň se o to snažit. Odlišovat fakta od přání či strachů. Být kritický. Nevěřit krásným řečem, jenom proto že jsou krásné, že říkají to, co bychom chtěli slyšet. Být kritický znamená rozlišovat.

"Milovat pravdu" dnes znamená třeba nevěřit někomu, že je "vlastenec pro Evropu" nebo pro cokoli jiného, jenom proto, že si spočítal, že se mu to teď vyplatí. Nevěřit těm, kdo mají plnou pusu míru, ze stejných důvodů.

"Milovat pravdu" znamená opravdu se o ni zajímat, hledat ji a neustrnout. Hnát se za ní, aby ona (pravda) "měla nás" a ne my ji. Přemýšlet, co to třeba znamená "říkat pravdu" (viz starý dobrý Bonhoeffer) a co znamená, že Kristus je "ta cesta, ta pravda a ten život."

Ještě k nedělním čtením:

"Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla." Pavel, apoštol, by se mohl pochlubit spoustou zážitků. Hlavně, že se mu zjevil vzkříšený Pán. Ale on pochopil, že důležitější je zkušenost slabosti. Poněkud mi to připomíná vyprávění o pravé radosti od sv. Františka z Assisi. Pavel má jisté asketické sklony, ale nelibuje si v utrpení. Co je na té slabosti tak důležité?

Předně Pavel k tomu musel dospět. Nepřišlo to hned a samo sebou. Měl nějaký handicap. (Možná oční nemoc?) Co mu komplikoval život a službu. Prosil Pána, aby ho uzdravil. Logicky. A Pán ho neuzdravil. Protože nechtěl. Protože měl něco lepšího. (Ale pro každého z nás až na výjimky je tak těžké toto "Boží lepší" přijmout.) Protože měl s Pavlem a jeho handicapem jiné plány. Tak co je na té slabosti tak důležité? Učí nás víc spoléhat na Pána. Jít někam, kde na to "nemáme", a spoléhat na Pána. Jak to on dá, tak to bude dobře. Naše selhání a troskotání nás za určitých okolností přibližují Bohu víc než naše úspěchy a vítězství.
Ďábel nám může říkat: "Jsi hříšník, chudák, co se o něco snaží a nakonec zase padneš." A my mu můžeme říct: "Ano, jsem takový. Ale můj Pán to dobře ví. A přece mi věří. On je má síla, opora, vítězství. A jeho (Pánovo) slovo a jeho pohled platí nejvíc."

David dobyl skalní pevnost Jerušalajim. Staré sídliště v horách. Nejstarší doklady najdeme v tzv. klatebních textech egyptských faraonů někdy z 20. až 19. století před Kristem.

Toto dobytí představuje vedle vojenského také duchovní čin. Ti slepí a kulhaví odkazují do této sféry. Musel tam být jasný duchovní postoj. I obyčejné lidské odhodlání. Taky moudrost.

Kombinace víry, moudrosti, odhodlání, jim dala přijít na to, jak se dostat dovnitř a uskutečnit to. Objevili šachtu. Dnes se jí říká Warrenova. Dnes tam chodí turisté. Je tam světlo, ale tenkrát… Vstoupit do šachty. Kde je tma a někde v tmě je slyšet vodu. To je taky čin víry. Někdy to taky může být pošetilost. Ale když to udělám v jednotě s Bohem, je to víra. Někdo úplná maličkost, kterou nemáme v moci, působí ten zásadní rozdíl. Víra má různé podoby. Jakou podobu jí můžeme dnes dát my?

To je takový celoživotní úkol. Každá doba, každá situace to bude mít jiné. Toto činí záležitosti víry obtížnými a zároveň to osvobozuje. Jak to vlastně s tou vírou je? Na to pořád myslíme :-). A tak je to dobře. Skutečně? Myslíme?