Jako psi...

23. během roku B

Př 22, 1-2. 8-9. 22-23 / Ž 125 / Jk 2, 1-5[-10. (11-13). 14-17]/ Mk 7, 24-37

Minule jsme v souvislosti s Šalomounem četli kousek Písně písní. Dnes 3 úryvky z Přísloví. To je hlas božské Moudrosti. To je jakýsi řád individuálního života, ale i dějin a celého tvorstva. V nějaké podobě ho znaly všechny starověké kultury Předního Orientu. Orientace na tuto Moudrost vede        k pokoře. Hodně zjednodušeně řečeno: "Něco nad námi je…" Stojíme pod něčím – někým větším než jsme my. Taky: Jsme součástí většího celku. Šalomoun jako reprezentant starozákonní moudrosti k tomu říká: Tato Moudrost k nám mluví v Tóře (= Mojžíšově učení). My bychom k tomu mohli říct své "Amen". A ještě to upřesnit: "Tato moudrost v nejčistší podobě mluví v životě Ježíše z Nazareta. U něho poznáme řád našeho života. Nás jako smrtelných a pomíjivých bytostí, které stojí mezi nebem a zemí. Kdo žije pro Boha a pro druhé, něco ztrácí, a přece žije nejvíc. Takový život kolem sebe šíří dobro, chválu a radost a naději. Nad takovým životem nemá poslední slovo smrt a zánik, ale naopak život a vzkříšení."

Pak jsme četli z Listu Jakubova. Jakub je takový praktický. Vypadá jako by měl něco proti bohatým. Chudáci, ti bohatí. .. Jsme to i my. Jen tak mimochodem.

Dnešní slovo míří proti upřednostňování bohatých v církvi. Ale taky upozaďování kohokoliv. Tedy proti jakýmkoli rozdílům. Tady jde o princip. Dokonce o věrouku. Tedy o víru. Kristus ve svém pozemském životě, ale i ve své smrti a ve vzkříšení zve a přijímá všechny pod Boží vládu. Bez rozdílu. On nedělá rozdíly. Všechny naše rozdíly, které dřív něco znamenaly, jsou v něm překonány.
Kdo dnes dělá rozdíly a přijímá jen někoho, dává najevo, že nepochopil a možná dokonce ani nežije z tohoto Krista. Ale my si to neříkáme proto, abychom se nějak drásali a sebeobviňovali. Spíš abychom poznali, že jsme přijati a sami přijímali.
Že to není vždy jednoduché, nikdo nepopírá, ale smíme doufat, že nám Kristus k tomu dává motivaci a sílu.

(Ač je to adresováno dovnitř církve, má to své souvislosti společenské a politické. Obtížnost soužití v rozmanitosti vede v poslední době k rostoucí tendenci uzavírat se… odmítat ty, kdo jsou jiní            a vůbec myšlenku smysluplnosti takového soužití ("konec ideologie multi – kulti" apod.). Ovšem uzavření se je jen zdánlivé řešení. Spíš je to slepá ulička. Bylo by dobré nepodlehnout tomuto vábení. Kristova cesta nás vede opačným směrem… Navzdory všem těžkostem, má budoucnost pestrost, rozmanitost v lásce a svobodě Ducha svatého. Ať se to někomu líbí či nelíbí… Boží království je společenství všech vykoupených v Kristu...)

Na evangelní postavě syrofenické pohanské ženy můžeme nahlížet, jak vypadá víra a pokora.
Víra to je pevnost v postoji. "Tady jsem Ježíši. A nikým se odsud nenechám vytlačit. Jsme sice podřízeni různým zákonům, ale věřím, že ty jsi nad tím."
Pokora to je přijetí, že nic extra nejsme. "Ano, pane, jsem jako pes. Nejsem dítě. Ale všichni žijeme ze tvého stolu. I kdybychom byli pod ním. Tvé drobky nás bohatě nasytí."

Taková víra a taková pokoru určitě neodejde s prázdnou.

Ježíš se v této části evangelia pohybuje za hranicemi mezi pohany. Překonává rozdíly mezi lidmi. Jeho poselství, Boží království, přichází i tam. Bůh nedělá takové rozdíly jako my lidé. Bůh je velkou výzvou… tou nejnáročnější, ale taky tou osvobozující výzvou, která přináší nový život.