Jako v Kristu Ježíši...

6. postní (Květná, Palmarum) B

J 12, 12-16//Iz 50, 4-9a/ Ž 31, 9-16/ Fp 2, 5-12/ Mk 15, 22-47

"Mějte mezi sebou takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši." To je cíl. Apoštol neříká, že je to cíl snadný. Ani že dosáhneme rychle a hned. Ukazuje, kam máme směřovat. Chce v nás probudit odhodlání vydat se právě tam.

Smýšlet jako Kristus Ježíš. Jak smýšlel, ukazuje "písnička o Kristu", kterou sv. Pavel cituje.
Jak tedy uvažuje Kristus Ježíš? Byl vysoko jako Bůh. Všechno měl. Ale rozhodl se sestoupit až úplně dolů. Člověk, služebník, smrt, a to na kříži. Což byla pomalá, krutá a nedůstojná smrt. Z prvního na nejposlednější místo. Veden poslušností. Slyšel Otce. Znal ho. A proto se rozhodl takto…

Tato Ježíšova podivuhodná cesta ukazuje osud Boha v našem světě. Bůh se tu stává slabým. Odmítaným. Nebrání se. Strpí to. Ale právě v tom se skrývá jeho síla. A tato skrytá síla se nakonec taky projeví. Boží slabost je silnější než největší lidská síla.

Bůh svého Syna neopustil. Byl s ním na jeho cestě dolů. A pak ho vyvýšil a dal mu jméno, které znamená všechno. Před tímto jménem se sklánějí andělé a všechny nebeské bytosti, ale také všichni tvorové na zemi, ba dokonce i ďáblové.

Taková je cesta Boží. Vyžaduje trpělivost, vytrvalost nebo taky pevnost. Poněvadž to dlouho vypadá, že na ní můžeme jen ztroskotat. A Bůh nás v tom nechá. "Jak to může dopustit?" On to ví. Pro nás to je a zůstane záhadou. A pak to přijde. Veliké překvapení. Proč zrovna takhle? Pro nás to je        a zůstane záhadou. Bůh to ví, ale my tápeme… Ale pak TO přijde.

Co z toho plyne pro nás? Pro naše vztahy v církvi a vůbec? Neprosazovat se na úkor druhých. Nevnucovat se druhým. Nesnažit se urvat něco pro sebe. Vůbec myslet co nejmíň na sebe. Což je pro nás i ty nejskromnější z nás strašně, strašně těžké. Nebát se Boží cesty. Nebát se Boží slabosti. Nebát se toho, co vypadá jako prázdnota. Nelekat se prázdnoty a slabosti Ježíšovy. Jde to? Ale jak? Pořád slyšet, co říká Bůh. Pamatovat a v mysli oživovat, co kdy Bůh řekl a udělal. Tak si člověk zapamatuje, že právě v těch ztracených a nemožných situacích, nejvíc Bůh ukazuje, co umí. Vypadá, že Bůh nám toho hodně bere. Dokonce někdy jakoby všechno. Ale… pak zjistíme, že mnohem víc dává. Dokonce všecko.

Kdo se nebojí, obrazně řečeno, jít tam, kde hrozí, že se úplně ztratíme, ten se konečně najde. Přijme se úplně se vším od Boha. A to teprve bude ta sláva.

Co je tedy pro nás teď nejdůležitější? Slyšet a pamatovat si, co Bůh říká a dělá. Myslet na jeho podivuhodné cesty… Ty nevyzpytatelné Hospodinovy cesty :-) Teď se nám s dalším Svatým týdnem, který právě začínáme, otvírá široké pole možností. Kéž dobře slyšíme, co on říká!