Jako zloděj v noci...

33. během roku A

Sof 1, 7.12-18/ Ž 90, 1-8 (9-11)12/ 1 Te 5, 1-11/ Mt 25, 14-30

V podcastu se s Markétou věnujeme hlavně podobenství o hřivnách a pak čtení z proroka Sofonjáše. Trochu, pravda, taky i epištole apoštola. Ale možná bude užitečné, zaměřit pozornost víc na čtení    z 1 Te.

Svatý Pavel píše mimo jiné: "Není třeba vám psát o dni a hodině příchodu Páně." Víte totiž, že přijde nečekaně. Když to bude na to nejmíň vypadat. Jako zloděj v noci. Může přijít kdykoli. Přesné ani přibližné určení této události, není tou klíčovou otázkou.

Důležité je, "kdo jsme". Toho, který přijde, už totiž známe. O tomto tématu tady minule mluvil bratr Johannes Paulsen. Už jsme s ním (=Pánem) něco prožili. Už jsme aspoň trošku poznali, jaký on je a co dokáže. To by nás mohlo uklidnit. Nakonec se setkáme s ním. On nás bude soudit. Nebo podle něho budeme souzeni. Nikdy jiný to nebude. Na to se zaměříme příští neděli.

Nejsme ve tmě (nebo: neměli bychom být). Jsme v jeho světle. Svítí nám jeho Slovo. Patříme dni        a ne noci. To jsme my. Na nás a kolem nás jako by svítilo světlo shora.

Podle toho má vypadat náš život. Bdělí, střízliví, připravení. Jsme? Co bychom na to řekli? Prekérní otázka. Jestli nás uvádí do rozpaků, je to dobře. Přesto bychom mohli při veškeré skromnosti říct: Ano i ne. Pořád máme v čem růst. Ale zároveň Bůh už s námi jistě začal své dílo. (To říkám, ne proto, abychom se naparovali, ale k našemu povzbuzení.)

Neopíjejte se. Nejde jen o alkohol. Existuje také opojení falešnou nadějí, okouzlení zajímavými myšlenkami, které nakonec nemusejí mít nic společného s Kristem ani s realitou.

Jak má náš život vypadat? V zásadě to víme. Tu a tam budeme potřebovat upřesnění. Ale hlavní linie by měla být jasná. Každý sám a všichni společně se učíme být s Kristem. Který za nás umřel, vykoupil nás a vnitřně se s námi spojil. Žít ve spojení s Kristem znamená uvědomovat si jeho PŘÍTOMNOST. To, kým on je. To, co on kolem sebe šíří. Setkávat se s ním. I když ho nevidíme, můžeme. To znamená vést s ním rozhovor. Někdy se tak děje slovy. Ale i beze slov. Když říkám rozhovor, nemyslím tím nějakou formální konverzaci. Vést rozhovor s Kristem nebo setkat se s ním znamená otevřít se jeho hloubce. Jeho myšlenkám, slovům, hodnotám… Tomu, co tvoří jeho jedinečnou osobitost.
Měli bychom si uvědomovat Kristovu PŘÍTOMNOST tak, aby nás to měnilo. K lepšímu samozřejmě :-). Tak, aby se to nejhlubší a nejopravdovější v nás setkalo s tím nejhlubším a nejopravdovějším      v něm. To je ten největší zázrak. Ráj. Boží království v nás.

Tento život v Kristově PŘÍTOMNOSTI se vyznačuje třemi hlavními ctnostmi (také se jim říká teologické): vírou, nadějí a láskou. Můžeme o nich myslet "jak jsou samy v sobě". Třeba: co všechno znamená věřit.

Ale doporučoval bych spíš učit se vnímat Krista PŘÍTOMNÉHO v našich životech. Jaký doopravdy je? Nemusíme to vymýšlet. On tu je a otvírá nám své srdce. Ono se to už děje. Tiše a nenápadně. Tak do sebe budeme "vstřebávat" jeho důvěru v Boha; jeho očekávání, že všechno – i kříž – má smysl  a Boží mocí povede k něčemu dobrému; to, jak každého přijímá.

Taky to znamená vnímat druhé. Vidět v nich bratry a sestry. Apoštol píše: "Navzájem se povzbuzujte." Buďte si navzájem oporou. Jsme na cestě, dlouhé a namáhavé. Každý si někdy cítíme unaveni. Každého občas napadají myšlenky, jestli "to má vůbec cenu". Potřebujeme pomoc Pána. Dostáváme ji prostřednictvím Ducha svatého. Potřebujeme taky pomoc lidskou. Jsou slova, která si nemůžeme říct sami. Může nám je říct jen někdo druhý. Tak si máme pomáhat navzájem. Říkat si dobré slovo, které pomůže. Jednou třeba já vám. Příště vy mě. Nebo někomu, koho potká těžká zkouška. Dobré slovo, řekl bych, je slovo, z něhož lze vycítit, že ten, kdo ho říká, nám rozumí, chápe nás, má nás opravdu rád. Že to prostě není formalita. Prostě se máme mít navzájem rádi. Jako nás má rád Bůh a jak nám to ukázal v celém Ježíšově životě. Od nás to bude pochopitelně všelijak nedokonalé. To nevadí. Hlavně když tam bude skutečná láska. Takové slovo pak má sílu        a mění nás k lepšímu.

Takovým slovem si máme celou tu dobu pomáhat. Tím se máme navzájem budovat. To je jeden          z obrazů církve: rozestavěná stavba. Přikládá se kámen ke kameni. Míchá se malta. Dopravuje se to nahoru na lešení. Je to dřina. A taky legrace. Jednou to všechno bude hotové. Ale to zatím ještě není. Jsme staveniště. Každým dobrým slovem, každým laskavým činem, každým úsměvem, každým pochopením se přibližujeme té cílové podobě. Uvědomujeme si, že patříme k sobě… že nás spojuje dohromady ten, jehož příchod očekáváme. On tady v jistém smyslu už je. V nás. V našich sestrách      a bratřích. Jde o to, aby to bylo patrnější.

V tomto vnitřním sepětí s Kristem, který tu byl a znovu přijde, můžeme vidět klíč k tomu, jak být služebníkem – služebnicí dobrou a věrnou z dnešního evangelního podobenství. To je ten kapitál, který máme správně investovat.