Jen si to představte!

II. po Narození Páně C

Jr 31, 7-14/ Ž 147, 12-20/ Ef 1, 3-14/ J 1, 1-18

Zaměříme se dnes hlavně na první čtení. To bylo z Jeremjáše.
Krátce před pádem Jeruzaléma, před babylónským zajetím a všemi hrůzami s tím spojenými líčí prorok nadějnou vizi.
Už v tom smíme čerpat naději i my. Přes všechny hrůzy a strachy Bůh připomíná naději. Nikoli jen jako "takovou nějakou útěchu". Nikoli jako "pouhý fantazijní útěk" před bezútěšnou skutečností. Nic takového! Nýbrž jako naději, která prostě je.
Bůh ví lépe než my sami, co jsme zač a čeho jsme schopni. Nelze si o nás dělat žádné iluze. Přesto má pro nás všechny naději.

A teď ten Jeremjáš. Mluví o naději pro Jákoba, pro Izrael, pro Efrajima. Nám to všechno splývá do jednoho celku a to všechno se navíc spojuje s moderním sekulárním státem, který se taky jmenuje Izrael. Ale… ale pro Jeremjáše a jeho posluchače je to ještě ten severní Izrael, co úplně zanikl 722/1 ante. Kdo přežil a včas neutekl třeba do Judska, byl nemilosrdně přesídlen kamsi daleko na druhý konec asyrské říše. A tam se ztratil mezi jinými národy, kmeny, jazyky a kulturami. Těžko si lze představit něco ztracenějšího než tyto lidi. O nich mluví Bůh ústy Jeremjáše. I ti nejztracenější ze ztracených mají tuto naději. Jak se to může stát, ví jen Bůh sám. A on to ví a on to má taky vymyšlené. Pro něho to není problém. Týká-li se tato naděje těch nejztracenějších, znamená to naději pro všechny.
A následují obrazy této naděje. Slavnostní průvod navrátilců podivuhodnými cestami. Bůh shromáždí všechny. Mocné i bezmocné. Bohaté i chudé. Handicapované i nehandicapované. Bez rozdílů. A osobně je přivede. Tak byli rozprášeni a rozehnáni, tak se zase vrátí. A vrátí se i duchovně. Budou prosit o smilování. Tedy uvědomí si svůj hřích. Bůh je povede k potokům, které nevysychají. To všechno jsou obrazy života, bezpečí, domova, pospolitosti pod vládou Boží.
A to vše se neděje jen kvůli Božímu lidu, ale kvůli celému lidstvu jako něco, co si všichni uvědomí a hluboce je to zasáhne.
Ztracený Jákob, Izrael, Efrajim budou jako ovce opečovávané dobrým pastýřem. A Bůh za ně zaplatí výkupné. Vykoupí je z moci silnějšího. To bude radost a nic než veliká radost. Mladí i ti nejstarší budou radostně zpívat, veselit se a tancovat.
Duše kněží zavlaží tuk. Boží lid bude nasycen Božími dary. To jsou další obrazy. Tuk, spousta tuku, až se to mastnotou leskne. A nasycení lidé. To vše jsou obrazy překypující hojnosti a blahobytnosti. (Nám to nejspíš tak nepřijde, ale pro lidi starověku to bylo hodně lákavé. A nejen starověku. Vemte si dnešní Afriku. Tam prý se jako kompliment říká něco jako: "Od našeho posledního setkání jsi pěkně přibral-a." Inu jiná doba, jiný kraj, jiný mrav. :-)

Jen si to představte! Klidně do toho zapojte svou fantazii. Jaké to bude, až Bůh změní úděl svého lidu a běh dějin vůbec? Jen si to představujte! Chovejte v sobě tyto obrazy naděje a rozvíjejte je!

Proč to čteme my? Proč ve vánočním čase?
Protože věříme, že do toho taky patříme. A že ta změna již začala. Děje se kolem Ježíše. Tam, kde je on, tam, kde se vypráví jeho příběh a lidé mu věří. Děje se to navenek, jinak než si představujeme, ale děje se. Ježíš je znamením toho všeho. Je znamením Boží blízkosti. Znamením začínající Boží vlády. A to nám otvírá nové výhledy. Nově to osvětluje náš život. Kdo to přijímá, poznává svobodu a radost.

Evangelium toto prohlédnutí nazývá spatřením jeho slávy. Díváme se na Ježíše nebo spíš posloucháme jeho příběh a najednou "vidíme", že on je naplněním proroků a celého Starého zákona. V něm se nám děje milost za milostí. Tedy jedna milost za druhou. Pořád jen milost a nic jiného než milost. Poznáváme v tomto Ježíšovi zvláštní dary Boží. A i v tomto problematickém světě poznáváme radost, která není únikem před realitou, ale naopak.

A úvodní hymnus Listu Efezským zpívá o tom, že Bůh si vyvolil lidi z nejrůznějších národů, aby se stali chválou jeho slávy. Aby ta proměna, kterou dokáže jen Bůh, začala na nich. Zevnitř. Kdo je uvidí, pozná v nich, jak dobrý a veliký je Bůh. To je taky obraz naděje. Představ si: Lidé, co se s námi setkají, poznají, jak dobrý a velký je Bůh. No, není to nádhera!? A toto všechno právě začíná… Proto víra slaví už začátek, protože ví, že se to všechno jistě naplní.