Jób, David a bohatý mládenec…

28. během roku B

Jb 23, 1-9. 16-17/ Ž 22, 1-16/ Žd 4, 12-16/ Mk 10, 17-31

Ke čtení z knihy Jób a k žalmu
Ta čtení nám zpřítomňují, jak je trpícímu Spravedlivému Božímu. Utrpení spravedlivých… představuje velký problém a také velké tajemství.
Proč se to vůbec děje?
Má to nějaký smysl?
Jak je Bůh s takto trpícím? Protože nejhorší na tom je ten pocit, že Bůh mne opustil, že se stáhl a mlčí k triumfu nespravedlnosti, zla a lhostejnosti. Bůh mne opustil anebo dokonce je proti mně a já nechápu, proč (Jób).
Co má toto znamenat?
Náš rozum na to nestačí. Zvenčí se tato otázka nedá zodpovědět. My stojíme zvenčí.
Cosi je "jinak" a já nevím, proč. Teď je možná ta správná chvíle na trochu hebrejštiny. Nebojte! Opravdu jen trochu. Hebrejština má dvoje proč. Jedno se vztahuje k minulosti. "Co jsem udělal-a, že se mi teď toto děje?" Takto se žalmista neptá. Druhé proč se orientuje do budoucnosti. "K čemu v budoucnosti je toto dobré?" Žalmista se Boha neptá na minulost, ale na budoucnost. "Jakou má toto budoucnost? Jaká je budoucnost vůbec?"
Budoucnost představuje velkou neznámou. Obsahuje příslib naděje, ale také hrozbu mnoha strachů. K neznámu budoucnosti se staví tak trochu podle osobního založení, ale i podle své dosavadní zkušenosti, ale je to i otázka našeho osobního rozhodnutí.
Většinou se budoucnosti bojíme. Máme své důvody. Během krátké doby celkem nedávno jsme prošli ekonomickou krizí. Pak přišel covid, pak ruská agrese proti Ukrajině… a kupa další věcí větších i menších.

Tomáš Halík na jednom místě (Stromu zbývá naděje s.17) poukazuje na podobnost způsobu přítomnosti Boha a budoucnosti mezi námi. Ta (=budoucnost) "tu ještě není, ale zároveň už tu je… nevidíme ji, neznáme ji, nemáme ji ve své režii. Přesto jsme na ni bytostně odkázáni…" Přichází k nám jako možnost jako pozvání a výzva, jako možnost. "Jako znamení, že skutečnost světa a našeho života sama je otevřená…"
V návaznosti se můžeme ptát:
Co se tu (v příběhu Jóba i žalmisty) tedy otvírá?
Jaká budoucnost?
Jak se k ní máme postavit?

Žalmista se ptá: "Bože, k čemu je dobrá tato moje opuštěnost, kterou teď prožívám?" Jób se ptá podobně. "K čemu? Proč? Nerozumím tomu. Strašně to bolí. Jsi to ty, Bože? Jaký má toto smysl? Má to vůbec nějaký smysl?"
Oba se ptají s vírou. Oba jsou tu svědky víry. Rozumějte: Ani v těchto hrůzách víra neumírá. Víra se drží toho, že všechno, dokonce i toto nějaký smysl má. Pro nás skrytý, který se jednou ukáže. Že tvář v tvář Bohu se tento smysl otvírá. Tak se dívá víra. Nemáme k ní žádný důvod z toho světa. Tento pohled přesahuje běžnou zkušenost (možná veškerou zkušenost). Inu, to je víra.

Žalmista i Jób touží po tom, aby Bůh odpověděl. Vzpomínám si na výklad tohoto žalmu od prof. Hellera. My, když se modlíme, zpravidla čekáme, že Bůh vyslyší. Že nám dá, oč prosíme. Žalmista čeká něco podobného, ale přece jiného: Aby Bůh odpověděl. O tomto máme přemýšlet.Odpověď znamená dialog – sdílení myšlenek a pocitů. Aby Bůh vstoupil do toho, co prožíváme. Aby se měnily nejen okolnosti, ale také a hlavně my a naše společenství (mezi Bohem a jeho lidmi a mezi jeho lidmi navzájem.) Žalmista i Jób nějak vědí, že toto společenství s Bohem znamená pro ně to nejlepší a nejžádoucnější.

Ještě něco maličko k evangeliu
Principu toho, co se tu říká, asi rozumíme. Ale jak to uskutečňovat v naší osobní situaci? Postupně anebo najednou? Není tu Ježíš na toho mládence "moc hrrrr"? Jsme ten mládenec? Máme se z toho příběhu rmoutit sami nad sebou anebo z toho naopak čerpat útěchu? Jak to vlastně celé končí? Proč to celé končí tím výrokem o prvních, co budou posledními, a posledních, co budou prvními? Kdo jsou ti první a poslední v evangeliu a jak je to s námi?
Stačí nám vědět, jaký Bůh je, abychom se na něho prostě spolehli? I s tím rizikem, že by nás třeba nemusel přijmout. Ale s větší nadějí, která by řekla: "A proč by to dělal?" Prostě se vrhnout do tmy s důvěrou, že nás Otec zachytí do své náruče. Teď jsem si pořídil Kierkegaarda (Bázeň a chvění. Nemoc k smrti). A zatím jsem v tom začal jen listovat, ale asi i to mě ovlivnilo.
Ptejme se nad evangeliem a vůbec. Nebojme se ptát. Čekejme, že Bůh zareaguje. A pak my. A tak dál... až na věky.