Jobova lekce

27. během roku B
Jb 1, 1. 2, 1-10/ Ž 26/ Žd 1, 1-4. 2, 5-12/ Mk 10, 2-16

Tak co si budeme dnes povídat. :-)
K Jóbovi. Když jsem připravil podcast, narazil jsem na to, že také babylonská kultura má svého Jóba (akk. Ludlul bél némeqi; = Chci chválit pána moudrosti). Tedy nejmenuje se pochopitelně Jób. Ale to není podstatné. Na spravedlivého člověka sešle nebe různá trápení. Pro nás je utrpení nevinných      a spravedlivých velký teologický problém. Protože čekáme něco jiného. Přece Bůh je dobrý                  a spravedlivý. Miluje člověka a stará se o něho. Jak to tedy? Pro starověkého Babylóňana to byl taky problém, ale v jiném smyslu. Pro něho byli bohové nevyzpytatelní. Lidmi se nijak netrápili (=ti bohové). Možná my se tak nějak zabýváme mravenci. "Prostě bohové takoví halt jsou. Je s nimi trápení. Nikdy nevíš, co na tebe sešlou a proč?"
Ze sz pohledu je to takové "na hraně". Ano, Jóba trápí satan. Ale s Božím souhlasem. To nás znepokojuje. Logicky. Satanovo působení má hranice. Jen Jób to neví. Ale to je podstata zkoušky. Dokonce Bůh řekne takovou věc: "Podnítil jsi mě proti němu, abych ho bezdůvodně mořil."(3). Tedy Bůh se nechá vyprovokovat satanem. Aby Jóba bezdůvodně mořil. Ono je to zbytečné a je to trápení. K tomu se nedá asi nic říct. Jak mrazivé!? Zaujalo mne slovo rabbiho Jochanana, že by se něco takového nesmělo ani vyslovit , kdyby to nestálo přímo v Písmech (Baba batra 16a). Bez víry (tedy bez důvěry) by se z toho člověk mohl jedině zbláznit.
Jóbovo utrpení je jedinečné. Nebo spíš jeho přístup k němu. V tom se nám jeví jako předobraz (antitypos) Krista.
Jób ve všem tom s Bohem neskoncoval, ačkoli ho k tomu nabádala jeho žena. Ona tím vlastně říkala: "Jóbe, tvá situace už je tak zoufalá, zřekni se Boha a umřeš. Co jiného bys mohl dělat?" Ale toto Jób odmítá akceptovat. "S Bohem to může být někdy těžké, ale bez Boha naprosto nemyslitelné."
Pořád Boha (=Jób) chválí. Všemu navzdory. Dokonce i Bohu. (E. Wiesel Gesänge der Toten. Erinnerungen und Zeugnis Freiburg Basel Wien Herder 1987; příběh Jom Kippur, Tag ohne Versöhnung. Postit se na Jom Kippur v koncentráku? Pinhas, bývalý učitel v ješivě kdesi v Haliči: "Nebudu se postit z principiálních důvodů." Nakonec se postil. Proč? "Aby vyzval Boha." "Existuje jediný prostředek k tomu, jak žádat po Bohu něco proti jeho vůli: chválit ho.") Chválit Boha lze          i protestem proti nespravedlnosti…).

Z Listu Hebrejům jsme slyšeli to, co obvykle slýcháme o Vánocích. Dříve nám Boží řeč tlumočili proroci. Bylo to ohromné. Ale od teď (= když Ježíš narodil) k nám Bůh mluví přímo. Protože Ježíš je Slovo. Ježíš je člověk jako my. Andělé se nám zdají vznešení, velcí, děsiví. Ale, jak sv. Pavel píše, nedejte se mýlit. Ježíš je mnohem vznešenější a děsivější než andělé. Ježíš je Syn. A zároveň jeden      z nás, náš bratr. A přitom nejvyšší autorita.
Co je na něm "to veliké"? Jeho smrt na kříži. Ona pochopitelně není oddělena od celého jeho života. On od věčnosti takto miluje. Ale tady v pozemských podmínkách se to má projevit. Ano, v něm se poprvé na této zemi uskutečnila taková láska, že se nebála ani smrti. A to způsobilo obrat. Smrt vůči takové lásce musela kapitulovat. Proto se tady se nejvíc projevila milost. Kříž není znamením smrti, ale lásky – životodárné lásky. Nad tím andělé zůstávají v úžasu. A my se na tom dokonce účastníme. Nejsme v tomto dění jen diváci, ale spolu aktéři.

Evangelium bylo o manželství nebo o rozvodech? Oboje spolu souvisí. Opět tam máme konfrontaci farizejského uvažování s tím Ježíšovým. První se ptají: "Co může legitimizovat rozvod?"

Druhý říká: "Když se ti dva naučí řešit své problémy a bolesti s láskou, poznají (zakusí), jaký to všechno má smysl. Jakou moc má láska a jak je v každém projevu lásky tajemně přítomen Bůh." Život v lásce zprostředkovává milost všem bez rozdílu. Církevní otcové nepochybovali, že to je cesta, kterou se milost Boží dostává i k pohanům.
Co ti, kdo to porušili, anebo je ten druhý postavil před hotovou věc? Je to smutné a bolestné, ale milost je tu i pro ně. Dokonce zvlášť pro ně. Vždyť Bůh je blízko těm, kdo jsou zlomení životem, poranění.
O dětech a přijetí království jako děti budeme přemýšlet třeba zase někdy jindy.