Kde správně děkovat?

28. neděle během roku C
2 Kr 5, 1-15c/ 2 Tm 2, 8-15/ L 17, 11-19

Běžně se z tohoto evangelního příběhu vyvozuje poučení: "Nezapomeň poděkovat!" A pochopitelně taky zvěst o tom, že Ježíš uzdravením této skupiny malomocných zjevil svou božskou moc. Obojí je jistě pravda. Ale... pointa spočívá v něčem jiném.

Nejprve však pár poznámek o malomocenství v Bibli. To slovo označuje různé kožní symptomy (vyrážky, otoky, skvrny). Ale ne každá vyrážka, otok či skvrna hned musí být malomocenstvím. Malomocný nemusí být taky jen člověk, ale třeba dům nebo nějaký výrobek z tkaniny či kůže. Není to jen medicínská diagnóza, nýbrž komplexní stav, který činí člověka či věc kulticky                              (a společensky) nečistým. S naší čistotou nebo špínou či hygienou to nemá nic společného. Takto nečistý musí do izolace mimo bohoslužebné společenství (de facto mimo komunikaci s božstvem)  i mimo společnost ostatních lidí. A to ne na pár dní jako třeba při covidu, ale většinou až do smrti.    I když nelze vyloučit, že se malomocný uzdraví, znamená to většinou beznadějnou situaci.

Kompetentními osobami ve věci malomocenství byli ve starozákonním Izraeli kněží. Rozhodovat    o malomocenství nebo uzdravení z něj byla docela věda. Obrázek si můžete udělat, když si přečtete 13. a 14. kapitolu Třetí knihy Mojžíšovy zvané Leviticus. Tam najdete základní instrukce. Hlavně ve 13. kapitole. Tak to bylo pár poznámek o malomocenství v Bibli. A teď zpátky k našemu příběhu.

Ježíš prosící skupinu malomocných pošle do Jeruzaléma ke kněžím, jak se sluší a patří. To je celé. To stačí. Představme si, že v tu chvíli jsou ještě všichni nečistí (= malomocní). Nemá smysl se            v tomto stavu ukazovat nějakému knězi. Ale oni jdou. Protože to řekl Mistr. Ježíšovo slovo v nich probudilo nebo možná posílilo víru. V tom spočívá jejich víra: I v tomto stavu jdou do Jeruzaléma. (A to je velká věc! Plným právem jsou to svědkové víry.) A někdy během cesty zjistí..., že jsou čistí. Všech deset! To muselo něco být!

A teď, co udělají? Budou pokračovat do Jeruzaléma ke kněžím? Nebo...? Jeden se vrátí k Ježíšovi. Poděkuje a vzdá před ním chválu Bohu. Ono tedy poděkovat a vzdát chválu se v hebrejštině (nevím, jak v aramejštině) řekne stejně: "Toda rava." Což je něco jako "hodně chvály". Možná a nejspíš i ti ostatní vzdali Bohu, který uzdravuje i z malomocenství, chválu. Ale jen tento jeden to udělal              v přítomnosti Ježíše. Copak nemůžeme vzdát chválu Bohu kdekoli? Ovšemže můžeme. Ale přece jen to není tak úplně jedno.

Zvlášť když poznám, že v Ježíšovi v tomto světě je osobně a zvláštním způsobem při díle sám Bůh. To je taková zvláštní "věc". Bůh je všude přítomen stejně, ale někde obzvlášť. O tom je celá Bible. Bůh je v celém světě přítomen stejně, ale obzvlášť v jeruzalémském chrámě. Bůh je v celém světě stejně přítomen, ale obzvlášť v člověku Ježíši z Nazareta a to obzvlášť v jeho kříži při jeho umírání. Abychom to měli potvrzeno, vzkřísil ho. Trošku mi to připomíná Boha v Chatrči. Jestli znáte tu slavnou knihu nebo aspoň její zfilmování. Bůh tam (aspoň to tak vypadá) o každém říká něco jako: "Ano. Toho - tu mám obzvlášť rád." Naše teologie říká tomuto "všude stejně, ale někde obzvlášť" (to představuje opravdu teologický problém) "zvlášť významným způsobem". Bůh je přítomen ve světě, ale v Ježíšovi "zvlášť významným způsobem". (Náš profesor systematiky Zdeněk Kučera, který to už všechno vidí a žije, věřím, naplno, říkával učeně "zvlášť kvalifikovaně"). Třeba: Bůh je přítomen při početí každého dítěte, ale při početí Ježíšově byl přítomen "zvlášť kvalifikovaným způsobem" :-). Kdekoli můžete Boha vidět při díle a chválit ho, ale obzvlášť v blízkosti Ježíšově. Tohleto nějak pochopil, vycítil jeden z těch desíti očištěných. O to byla jeho zkušenost bohatší. Dostal něco mnohem cennějšího než očištění z malomocenství. Ono to vlastně není tak úplně něco, ale... :-) Jak to říct? Naše řeč má, holt, své limity.

Skrze Ježíše Bůh vstupuje do našich životů a jedná v nich a skrze Ježíše vstupuje náš dík před Boha na nebeský oltář. V jeho přítomnosti se odehrává ten hlavní pohyb mezi zemí a nebem.

A ta pointa? Ježíš se ptá: Jak to, že to mnohdy poznávají víc cizinci než domácí, outsideři než insideři, lidé nenáboženští než náboženští; "nekovaní" v křesťanské tradici než "ti kovaní". Čím to asi je? Přijde mi (možná se mýlím), že Bible to nevysvětluje. Spíš nás přivádí k tomuto úžasu. Mnozí první budou poslední. A poslední zase první. Bůh tvoří a dopouští podivuhodné věci. Zůstává nad našimi schématy, systémy a škatulkami, nad veškerou naší logikou (která je dobrá, ale na něho prostě nestačí). Důležité je, že všem otvírá své království.