Když promluví Bůh...

29. během roku B

Jb 38, 1-7. (34-41)/ Ž 104, 1-9. 24. 35c/ Žd 5, 1-10/ Mk 10, 35-45

K Jóbovi konečně promluví přímo Bůh. Jeho hlas zazní "z vichru" (hebr. הסערה). Tím svatopisec vyjadřuje Boží velikost oproti nám lidem. Jako jsme malinkatí třeba proti tornádu anebo povodni, tak podobně jsme malinkatí, když promluví Bůh. Ovšem to je obraz. Neberme ho doslovně. Bůh nemluví hlasem tornáda ani povodně. To je jen znázornění. Jeho hlas, jak víme z Elijášova příběhu, je jako jemňounký hlas ticha. A přece při něm padáme tváří k zemi.

Bůh není naštvaný. Když Jóbovi klade otázky, není to proto, že by zuřil nad Jóbovou troufalostí. Otázky jsou vždycky moc dobré a užitečné. Dokonce to nejlepší. I když na ně nemáme odpověď. Když jsem studoval, měl jsem na stole pořád lísteček s větou: "Otázky jsou přestupní stanice                  k poznání." A byl tam odkaz na velkého Rabbiho Jehudy Loewa ben Becalela. Ale i kdyby to byl citát bezvýznamné autora, nic to nemění na významu oné věty.
Bůh svými otázkami staví problém do nejširších souvislostí. Učí Jóba hlubšímu rozhledu.
Dnes se v souvislosti s úvahami na ekologicko-teologická témata mluví o tom, že naše vnímaní světa je moc "člověkostředné". Součástí naší změny smýšlení by mělo být přestat se považovat za centrum vesmíru. Tam někam, myslím si, směřují i Boží otázky na Jóba.
A ještě k Jóbovi. I když se nám může z našeho pohledu zdát, že Bůh mlčí a je pasivní, nemusí to tak být. Nevíme ani nevidíme všechno. Co my víme o Boží lásce?

Žalm dnes byl chválou Boha za jeho stvořitelské dílo. Koresponduje nám to s Jóbem. Proč chválíme Boha? Kvůli sobě. Bůh sám naši chválu nepotřebuje. Není to ješita, který si potrpí na chválu                a potlesk svých poddaných. Chvála dává důstojnost, prospívá nám. Pozvedá nás a vyvádí nás ze zajetí námi samými.
V liturgii se zpívá: "Vzhůru srdce. Zvedněme k Hospodinu. Píseň díků pějme Hospodinu, našemu Bohu. Je to důstojné a spravedlivé."

To jsou velmi stará slova. Takových 17 století určitě. Chvála Boha představuje to nejlepší                      a nejdůstojnější, co můžeme my lidé dělat. To je vpravdě královský a kněžský úkol: poznávat Boží slávu v kráse stvoření.

Chvála za dílo stvoření je veliká. Avšak největší Boží dílo nejnepochopitelnější vůbec je Ježíš Kristus a jeho cesta v tomto světě. (viz epištola a evangelium) Jak to, že Syn se stává naším bratrem? Jak to, že v tomto světě si nenárokuje žádné zvláštní postavení? Naopak? Za největší čest a chválu považuje to, že může sloužit. Jak to? To hlava prostě "nebere." "Potentáti si nechávají sloužit," říká Kristus. A pokračuje: "Ale já jsem mezi vámi jako ten, co slouží." Nepřišel brát, ale dát. Dokonce sebe sama jako výkupné za mnohé. Když se ve starověku řeklo "za mnohé", máme tomu rozumět "za všechny".

Evangelium je výzva (asi ta nejnáročnější) a současně úleva (asi taky ta největší). Když ho poznáme, začneme se radovat z Božího díla a žasnout nad ním. A tak nějak přestaneme řešit sebe, třeba své místo mezi druhými. Prostě nás bude těšit žít a být… Nebojme se té výzvy a její náročnosti. Tak začíná mezi námi na tomto světě to nejlepší…