Knížecím duchem dobrovolnosti…
18.neděle během roku B
2 S 11, 26-12, 13a/ Ž 51, 1-12/ Ef 4, 1-16/ J 6, 24-35
Dnes bych se zaměřil na několik
myšlenek z dnešních čtení. Asi na tři :-). Jako když si člověk sedne a přečte si to
několikrát po sobě a při tom pro sebe něco zvýrazní nebo si napíše
poznámky. To má sloužit tomu, aby nezapomněl a mohl navázat tam, kde se cítil
být osloven.
Boží slovo má ovlivňovat naše myšlení. Chce nám pomáhat myslet na Boha, na to,
jaký je a k čemu nás volá a uskutečňovat to a hlavně pokud možno neustále
vést vnitřní dialog s Bohem.
Podělím se o pár poznámek. Nezapomeňte, že to je jen ukázka. Najdete tam
toho mnohem víc. A hlavně pro každého tam něco je.
První.
David Nátanovi řekl: "Zhřešil jsem (proti) Hospodinu." David
usvědčen prorokovým slovem, řekne jen tuto krátkou větu. Ta stačí. Stručně.
Jasně. Bez vytáček "to" prostě řekne.
Pokání. Našli byste různé výklady a definice toho, co to je.
V souvislosti s dnešním čtením bych řekl, že to je přijmout hrůzu nad
svým hříchem. Zakusit, co je ten hřích zač. A bez vytáček říct: "Ano,
zhřešil jsem. Je to má vina."
Při četbě jsem před lety narazil na citát sv. Doroteje z Gázy. (Všimněte
si, že i Gáza má své svaté.) Byl o biblickém prvním Adamovi. Bůh se ho
ptá: "Kde jsi?" "Tím ho chtěl přivést k tomu, aby řekl:
,Pane, zhřešil jsem, odpusť mi.´ Ale Adam nedá najevo žádnou známku
pokory ani lítosti." Tolik Dorotej z Gázy (6. st. po Kristu).
Dát najevo nějakou známku pokory a lítosti. David ukazuje cestu. I my po
ní můžeme s Boží pomocí jít.
Když by se stalo, a to nikdo nemůže vyloučit, že upadneme do hříchu, jediné, co
je třeba udělat, je přijít k Bohu a prostě mu říct: "Pane, zhřešil
jsem tobě." "Pokazil jsem to mezi námi."
Anebo třeba to říct pohledem… Zastydět se… Bůh nečeká oběti, ale zkroušené
srdce (dosl.
zlomené, rozlomené; שבר nif.).
Druhý.
O jakého to ducha žalmista prosí? Připravenosti, svatosti
a dobrovolnosti.
Uvědomuje si, že změna se musí stát uvnitř. Změna se musí stát uvnitř
v nás. Hluboko pod povrchem. Tam se moc nevyznáme. Tam to moc
nemáme pod kontrolou. To hluboko nás děsí. To "nemáme pod kontrolou" nás děsí.
Takovou změnu dokáže jen Bůh. Naše sebelepší a upřímnější snaha nestačí.
O tuto změnu můžeme nanejvýš prosit.
Co je na ní to nejdůležitější? Jsme rozhodnuti přijmout Boží vůli, soud
a vytrvávat v ní. Takový duch myslí a říká: "Tady jsem, Bože. Pro tebe,
pro tvé dílo. Jsem před tebou jak nic, ale toto myslím vážně."
Pak nás přitahuje to, co je svaté. To, co patří Bohu. (To je ten duch
svatosti).
A do třetice: Působí, že dobrovolně jdeme. Dobrovolně, protože ví, že
jít za Bohem je pro nás to nejlepší.
Úplně doslova se v žalmu mluví o duchu knížecím. Oddaný
šlechtic následuje krále nikoli jako nevolník, ale z přesvědčení a
oddanosti. Proto slyšíme o duchu dobrovolnosti.
(Po)cítit v sobě tuto dynamiku znamená něco jako pookřát, ožít,
pocítit sílu Božího života. A to je taky pokání: ožít v Bohu.
Třetí: "Já jsem chléb života…" "Kdo přichází ke mně nebude
nikdy hladovět a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit."
V následování Krista jde o život. To hlavní, oč tu jde, je život.
Ježíš světu zprostředkovává život, jaký žije sám Bůh.
Přicházet odkazuje křest a pak na každodenní duchovní kontakt
s Ježíšem.
Věřit to je prostě svěřit mu svůj křehký, pomíjející život. Prostě jít
tímto pozemským život v Ježíšově společnosti a důvěřovat mu, že on mne
vším provede do věčného naplnění. Jako Ježíš důvěřuje Otci všude a vždycky.
Člověk neví, jak, ale Ježíš zná i z té nejzoufalejší situace východisko
blíž Bohu. Takový postoj přináší vnitřní pokoj a "sytí duše".