Konečně my…
21. neděle během roku
Iz 58, 9b-14/ Žd 12, 18-29/ L 13, 10-17
Dnešní evangelium je o uzdravení jedné ženy osmnáct let nemocné. Účastníky tohoto zázraku tenkrát nepobouřilo uzdravení samo, jako spíš to, že se tak stalo v sobotu. Proč to nenechal Ježíš na všední den? Celkem rozumná otázka. Proč?
To bylo tenkrát. My dnes býváme skeptičtí spíš kvůli uzdravení. Sobota nás nijak netrápí. Ne že bychom nevěřili, že se toto uzdravení stalo. Ale je řada nemocných, co se neuzdraví. A i kdyby se uzdravili, nakonec musíme všichni zemřít. Kolik trápení těla, ale taky duše a ducha život přináší? Mladým, dospělým i těm nejstarším. Co nám v této souvislosti může říct jedno takové evangelní uzdravení?
Otevírá před námi novou (zpočátku vnitřní) dimenzi života. Máme problém ji "uchopit" a "zpracovat". Je jiná a nová. Vnitřní. A přece reálná. To nevysvětlíte. To musíte prožít.
Tento Ježíš je tu i dnes. Po svém zmrtvýchvstání ho neomezuje prostor ani čas ani žádné jiné hranice. Vstupuje do našich životních příběhů a provází nás. Ať jsme, kde jsme, ať se s námi děje cokoli. S ním náš život začne dávat smysl. S ním věci začínají konečně zapadat na svá místa. A on nás všechny propojuje v jeden celek. Přes všechny hranice. Vytváří z nás společenství živých... žijících v Bohu.
Dívá se na nás a všímá si každé maličkosti. Ujímá se nás v každé naší nouzi. Nenechá žádnou naši nouzi bez povšimnutí. Co dělá? Oslovuje nás. Mluví k nás osobně. To je největší dar. Oslovuje nás. Každého jinak. Někoho někdy jménem. Někoho jen: "Ženo." "Muži". "Dítě." Jakkoliv. To nás probouzí k osobnímu životu. To jsme konečně my! Jsme osloveni. To nás tvoří tím, kým doopravdy jsme. My všichni se hledáme. Musíme se najít. To je náš lidský úkol. Kdo opravdu jsem? Žijeme různé role. To, co nás naučili. To, co se od nás očekává. Pomáhá nám to. Ale zároveň taky trápí. Ježíšovo osobní slovo nás narovnává. I kdybychom zůstali fyzicky hrbatí. Ježíšovo slovo působí, že vstáváme, i kdybychom třeba zůstali na vozíčku. Ježíšovo slovo vrací radost a chuť do života, i kdyby nad námi byl vysloven ortel těžké diagnózy. Ježíšovo slovo v nás probouzí chválu. Chválit Boha znamená nejen říkat nebo zpívat slova chvály, ale být tím, kým nás Bůh chce mít. "Boží slávou je živý člověk", napsal před staletími sv. Ireneus Lyonský. Tak začíná věčný život. Být opravdu tím, kým jsem před Bohem. K tomu směřujeme - každý jednotlivě a všichni společně s celým tvorstvem. Nevím, čím vším si budeme muset ještě projít osobně i společně. K tomu směřujeme. Něco z tohoto zázraku se stalo onu sobotu jedné nejmenované ženě v jedné synagoze na nejmenovaném místě. Taky jako svědectví pro nás. Toto se děje i nám... ať jsme velcí, malí, hodní, zlobiví.
Na závěr ještě něco k tomu šabbatu. Nám to většinu nic neříká. Nejsme takoví formalisti. Jde nám spíš o podstatu věci. Právě proto by nás šabbat (nebo: neděle) měla zajímat. Oč jde ve svátečním dni? Abychom pochopili, že to není břemeno. Ani úkol či povinnost. Nýbrž potěšení. Dokonce rozkoš. Tak to bylo v prvním čtení. V Bohu nás čeká největší potěšení. Zatím si ho ani neumíme představit. Přesahuje nejbujnější fantazie. Pravý život znamená těšit se z Boha a s Bohem, těšit se ze života a ze všeho, co nám nabízí. Sváteční den smíme slavit jako znamení, že pravý život s Bohem není klamným přeludem. Proto právě v tento den schválně Ježíš uzdravil onu ženu a probudil v ní chválu Boží. Naboural tím jisté představy tehdejších strážců tradic, aby ukázal, co to ten šabbat opravdu je. Pochopíme aspoň něco z toho my? Co myslíte?