Kosmický Pastýř...

16. během roku B

2 S 7, 1-14/ Ž 89, 20-37/ Ef 2, 11-22/ Mk 6, 30-34. 53-56

Dnes bych řekl něco ke čtení z Listu Efezským a pak k evangeliu. Poněkud při tom zabrousím do astronomie, kosmologie a pak taky psychologie a filosofie. Pokud jsou tu odborníci na tyto obory, prosím je o shovívavost a laskavost.

List Efezským podává vykupitelské dílo v Kristu v nejširším rámci: jako obnovu celého kosmu. Připomenout si nejširší souvislosti může být pro nás vždycky aspoň trochu užitečné.

Naše víra žije ze vzácných chvilek osobních prožitků s Pánem. To velmi soukromé a dalo by se také říct intimní. Je důležité mít takové zážitky s Pánem. Anebo aspoň jeden takový zážitek. Představuje to nanejvýš osobní mezi Bohem a námi. Můžeme si ho představit jako ten michelangelovský jemný dotyk prstů.

Současně toto nanejvýš osobní má kosmický dosah. Ježíšova smrt na kříži se týká celého kosmu.

Kosmos. Pro nás to je svět kosmonautů, raket, sci-fi, pro někoho mimozemšťanů, hvězdných válek        a tak. Ale kosmos je náš svět. V něm žijeme. Běžně si ho neuvědomujeme. Je pro nás příliš velký. Ale je to jeden svět. Od subatomárních částic až po ty nejvzdálenější galaktické soustavy. Od nitra hmoty až po největší dálky. Kde krouží celé soustavy galaxií. Ani nevíme, jestli má konec anebo se bude rozpínat až… do nekonečna nebo v jistou chvíli zastaví..? A není to jen hmota, ale taky energie. Taky temná hmota a temná energie. Řecké kosmos znamená ozdobu, okrasu, pak kohokoli nebo cokoli ozdobeného, okrášleného. Není to jen hromada molekul, prvků a působení různých energií. Je to "stavba". Je to uspořádanost, řád...Sjednocený… No, čím vlastně? Určitou ideou? Pravdy, Krásy… Smyslu?

Kristovo dílo završené smrtí na kříži překonává všechna rozdělení, vzdalování se a uzavírání se ve vlastních bublinách a přináší jednotu v lásce. Jako by tato velikonoční událost obracela běh dějin      i přírody. Tehdy se ve světě ukázala láska, která to nevzdala, ani vůči absurditě všeho zla. A zůstala tu… a chce působit i dnes. Tak přišlo do kosmu vzkříšení. Zkusme si ho představit jako obnovení všeho podle původního Božího záměru. A právě na tomto Božím procesu obnovy všeho máme podíl. Skromný, pochopitelně, ale máme. Zní to neslýchaně. Je to neslýchané. Nic menšího evangelium však ve svém důsledku neříká.

Všechna různá rozdělení mohou být překlenuta toutéž Láskou kříže. Že to neznamená nějakou uniformu, nýbrž naopak nekonečnou pestrost a rozmanitost, dobře víte.

Ve své rozmanitosti jsme budováni do živého, kosmického chrámu. Stáváme se místem, kde bydlí  a působí Bůh. Kde se děje živá komunikace mezi nebem a zemí. Zde Bůh bude všechno ve všem.        A Kristus tvoří úhelný kámen toho všeho. Vedou se diskuse, kde ve stavbě takový kámen najdete.      A není to úplně jednoznačné. Ale určitě je to ten, který všechno drží pohromadě. Klidně si můžeme myslet, že bez něho by se to všechno sesypalo. Ale on to drží pohromadě. Pořád. To je on. S ním patříme ke kosmu, který se stanem Božím i naším.

Teď to evangelium. Pro Ježíše jsou lidé to nejdůležitější. Odsune kvůli nim dokonce svůj odpočinek, své jídlo a své soukromí. To už musí něco být. Jen si to představte.

Jací jsou to lidé přicházeli za Ježíšem?
Byli jako ovce bez pastýře. Nemusíme si pod tím hned představovat lidi vysloveně trpící. Většinou to tak máme ve zvyku. Ti taky, pochopitelně. Ale byli asi také takoví ti "obyčejní lidé". Celkem zabezpečení. Ale, kterým něco chybí. Něco hledají. Anebo už ani nic nehledají. Co to je? Smysl jejich života? Možná se to ani nedá kloudně pojmenovat. Možná by se mohlo říct: základní orientační body. Možná jsou to lidé, co vědí, jak by měl jejich život vypadat, ale neví si rady s tím, jak to uskutečnit. Nejspíš to ani nejde přesně pojmenovat. Však víte. Sami to jsme a s námi naši příbuzní, známí a kolegové…

Ježíš to vidí a pozná. Je vůči tomu vnímavý. Připravený naslouchat. A my se to v jeho přítomnosti snažíme nějak vyjádřit, předat mu to, nebo jak je dnes módní: sdílet to s ním.

Představme si Ježíše jako pozorného posluchače. Dá si tu práci. Udělá si ten čas. "Tak mi to povězte." "Nejde to říct? Nevadí. Tak prostě buďme spolu." Jde to i beze slov. S Ježíšem můžeme být i potichu.    S tím nevyslovitelným. Svým anebo těch druhých, na které myslíme a se kterými jsme spjati.

Naše úloha je dvojí. Jednak být takto s Ježíšem. A pak tuto jeho pozornost vůči lidskému hledání, existenciálnímu hladu nebo jak to říct…. v sobě nést lidem kolem nás… Už mluvím moc dlouho, ale ještě toto: On (=Ježíš) je v tom iniciativní. Přijímá nás jako první. A pak my přijímáme jeho. To se otvírá úplně nový svět… plný svobody, života, přijetí. V takovém prostředí každý pookřívá.