Král slávy na své arše

15. během roku B

2 S 6, 1-19/ Ž 24/ Ef 1, 3-14/ Mk 6, 14-29

V prvním čtení David nechá přenést archu do svého města. Ale není to jen tak. Ukáže se, že archa může být nebezpečná. Co je vlastně archa? Pozlacená, dřevěná truhla. Nejposvátnější předmět starověkého judaismu. Jakési hmotné znamení Přítomnosti Boží. Přesněji: Podnož trůnícího Hospodina. Nevidíte ho (=Hospodina). Ani trůn. Konec konců nevidíte ani archu. Ta byla uložena ve tmě v nejsvětější svatyni. Ale je. Aspoň teoreticky si ji lze představit a sáhnout si na ni. Je respektive byla, protože zanikla po vyplenění chrámu Babyloňany.

Její víko s cheruby se nazývalo slitovnice. Místo modlitby, přímluvy za hříšníky, místo milosti, odpuštění, ale taky bázně. To je velké tajemství. Mocný a slitovný Bůh skrytý ve svatyni svatých. Není divu, že v křesťanské tradici bývá Panna Maria titulována "archa úmluvy" (Loretánská litanie).

Nebezpečí archy není fyzikální, nýbrž duchovní. Souvisí s tajemstvím živého Boha. Nebezpečí modlářství. S živým Bohem nelze manipulovat. Zřejmě o to se nějak pokusil ten nešťastník Uza.

Boha nelze využívat pro své zájmy a prospěch. David si uvědomuje toto nebezpečí. Proto zatím nechá archu u Obéd-Edóma. Na zkoušku? Obéd-Edómovi ani jeho rodině archa neuškodí. Naopak. To Davida povzbudí přece jen archu přenést do Jeruzaléma. To bylo slavné procesí. Hrálo se, zpívalo a tančilo. David v čele. Hopsal v kněžské suknici (efodu). Křepčil k poctě Boží. Ano, k poctě Boží lze i křepčit. Tady někdy začínají i kultické tance.

O arše byl taky žalm. Taky o chrámu a o lidech. To všechno spolu souvisí. Archa tu představuje centrum chrámu a kultického uctívání.

Tento žalm zřejmě patřil do nějaké liturgie procesí. Možná poutnického. Možná přinášení schrány. Lidé vstupují na území chrámu a Bůh přichází na území chrámu, aby se setkal s lidmi.

Stojíme před branami chrámu. (Chrámové) brány jsou důležité a posvátné. Propojují 2 světy. Umožňují setkání.

Nejprve zazní připomínka: Bůh, o něhož tu jde, je Stvořitel nebe a země. On chrání své stvoření přes propadem do chaosu. To je ta země nad vodami. Nepředstavitelnou silou drží vesmír.

Dějství prví: Kdo smí přijít do zóny tohoto Boha? Kdo má čisté ruce, ryzí srdce, nezneužije mou duši, nepřísahá lstivě. To je celkem jasné, až na to "Nezneužije mou duši". To je zvláštní věta. Nevezme (nepozvedne) nadarmo mou duši. Podobně jako nemá být bráno nadarmo (zneužito) jméno Hospodinovo. Mou? Svou? Čí duši? Kdo tu vlastně mluví? Bůh? David jako Mesiáš? Podíváte-li se na různé překlady, většinou tam najdete něco: Neupíná se k nicotnosti, prázdnotě. Nezvedá svou duši k prázdnotě. Jeden rabínský výklad má: "kdo nenese pomíjivým věcem svou mně patřící duši" (Samson Rafael Hirsch). ["Der nicht dem Vergänglichen zu seine Mir gehörende Seele trägt…"] Možná by se dalo říct: Kdo nepovažuje svou duši za svou, nýbrž za patřící Bohu a podle toho s ní "zachází". Jiný výklad vztahuje toto slovo na postoj překážející Mesiáši na jeho trpitelské cestě. Škála je pestrá. Inu, Boží slovo je stále bohatší a bohatší...

Dějství druhé: Bůh přichází do svého chrámu. Otevřte se, brány. Vchody věčné (hebr. olam; Hirsch: BUDOUCNOSTI.) Zvedněte se, nadpraží. Udělejte prostor, protože přichází někdo OPRAVDU VELKÝ. Král slávy. Kdo je ten král slávy? Hospodin zástupů. On je ten král slávy.

Toto se naplňuje překvapivým způsobem. A to nás přivádí k epištole. Bůh se ujal lidí, co uvěřili          v Krista, a činí z nich chválu své slávy. Na nich ukazuje, jaký je a jaké má plány s vesmírem. A ty jsou veliké a krásné, až se to člověku ani nechce věřit. A přece je to pravda. A také my do toho patříme. Jak se dnes říká: "Je to i o nás." Děje se to i s námi. Děje se to s naším světem. Prostorem      a časem. Odvěké brány se otvírají. Boží království začíná. Tolik slávy, tolik krásy, tolik Přítomnosti.