Na cestu pokoje...

3. adventní C

Sof 3, 14-20/ Iz 12, 2-6/ Fp 4, 4-7/ L 3, 7-18

Dnešní kázání jsem tak trochu připravil s Ivetou. V úterý dopoledne jsme si povídali o nedělních textech a něco z toho se promítlo do dnešního kázání…

"Radujte se, Pán je blízko." V Sofonjášovi to Pán říká sijónské dceři, která má za sebou těžké věci. V "písni o studni" z Izajáše lidé s veselím čerpají z pramene spásy. V evangeliu Jan Křtitel různými způsoby napomíná a evangelizuje (tj. přináší radostnou zvěst). A sv. Pavel píše do Filip: "Radujte se, Pán je blízko."
To "blízko" můžeme vyložit různě: Třeba "Brzo budou Vánoce". Nebo: Brzo bude Parúsie! Nebo: Tady a teď mezi námi je Pán. V Duchu svatém.
Jsou různé blízkosti a různá "brzo". Co však můžeme říct celkem jistě? Že sv. Pavel jistě nepsal tato slova do předvánoční atmosféry. Vánoce tenkrát ještě nebyly. Psal to lidem, kteří očekávali brzkou parúsii.
Avšak apoštol tu neřeší parúsii jako takovou, ale spíš to, jak čtenáři jeho dopisu žijí. Z blízkosti Pána, ať už si ji vykládáte jakkoliv, vyplývá změna vašeho přístupu ke všemu.
Radost není přirozená veselost. To bývá věc nátury. A nic proti tomu. Šťastní lidé přirozeně radostní a veselí. Avšak radost, o níž se píše v Bibli, to je "záležitost" jiné roviny. Může být spojena s veselostí, ale nemusí. Může se projevovat potichu, skromně a nenápadně, třeba jako tichá důvěra, že "Pán má všechno v rukou", že Pán "bude mít poslední slovo i nad našimi životy se všemi jeho bolestmi a nejistotami, no prostě nade vším…". A že to poslední slovo bude dobré. Dokonce to nejlepší. Tak dobré, že si ani nedovedeš představit… Když toto vím, mělo by se to nějak projevit….

Připadáte si málo radostní nebo že vůbec žádnou radost nemáte? Všimněte si, že Pán říká své "raduj se" právě tam, kde radost zatím není. Jeho slovo je stvořitelské. Vytváří skutečnost. Když Bůh řekne: "Neboj!" nebo: "Raduj se! Hlavu vzhůru!", děje se to. Tam, kde nic nebylo. Žádná radost. Naopak. Tam radost na jeho slovo může přijít. Pokud jí otevřete mysl. Pokud nějak zareagujete. Pokud začnete s Bohem dialog, tam mohou začínat nové věci. Jeho stvořitelské slovo nefunguje jako zaklínadlo. Je dialogické. Pochopíme-li to a vstoupíme do dialogu s Bohem, děje se to.
Jste-li smutní, nemůžete-li se z nejrůznějších důvodů radovat, myslete na to, jak Bůh právě k vám mluví. Myslete na to, co jeho mluvení dokáže. Nic pro něho neznamená žádnou překážku.

Pak tam máme tu mírnost. Aspoň to čteme v našem překladu. (Řecky je to epieikes od epieikeia). To je etický pojem používaný v antické filosofii. Myslím, že ani nemá nějaký hebrejský ekvivalent.

Nejde tu o temperament, nýbrž o výklad etických norem a zákonů. Nevykládat zákon podle litery, ale podle ducha.
Ve vztahu k druhým lidem to znamená neposuzovat je tak přísně, být laskavější a přejícnější k druhým i k sobě. Ať vás, křesťany, poznávají jako lidi, co neodsuzují a nezatracují. Možná by se dnes dalo říct jako "lidé pozitivní".

Dál: "Netrapte se žádnou starostí…" To je taky těžké, ne? Jak se netrápit starostí? Snad je cestou k tomu modlitba. Svěřovat všechno Bohu. Předávat všechno tak, jak to přichází, Bohu. Mít otevřenou mysl.
Modlitba nás přivede ke společenství s Bohem. Nejdřív s Bohem sdílíme různé starosti a radosti a pak zjistíme, že s ním sdílíme celý život. Od komunikace se naše modlitba nějak (Jak, to většinou nevíme.) posune ke společenství.

A dál? Někam dál to přece musí vést. Pokoj Boží nad každé pomyšlení bude střežit naši mysl v Kristu Ježíši.