Bůh naším bližním...

137. - 138. Narození Páně (v noci)
Iz 9, 1-6/ Tt 2, 11-14/L 2, 1-14

Bůh naším bližním... II. (kázání při bohoslužbě)

Tak jsme absolvovali štědrovečerní rituály. A nyní se pokoušíme nějak se přiblížit oné události Narození. Každé narození je veliká událost. Nevyjádřitelná. Ukazuje nám tento svět jako místo naděje a překvapivých zázraků. V Ježíšově narození je to všechno ještě umocněno. (Náš učitel systematiky by to asi vyjádřil takto: Při každém narození je přítomen Bůh. Při narození Ježíšovu byl přítomen zvlášť významným způsobem. Nebo ještě teologičtěji: byl kvalifikovaně přítomen.) V tom už můžeme cítit něco z evangelních paradoxů. Bylo to obyčejné a zároveň mimořádné. Zázračné se projevilo v tom obyčejném. A tak to je. To Boží přichází v tom lidském. Od onoho Narození to tak prostě je...

V Ježíšovi přišel Bůh mezi nás jako jeden z nás. Ne, jako bohatý a mocný příbuzný, který nám vyřeší naše problémy. Přichází jako náš bližní, který potřebuje naši pomoc a lásku.

Co to jen znamená pro nás a náš svět? Všemocný potřebuje naši pomoc a lásku. Vládce kosmu podrobený caesarovi v Římě. Nesmrtelný, který tu může umřít každou chvilku. Ten, který nese všechno, sám nesený maminkou nebo tatínkem. Pán všeho prostoru, ale nenašlo se pro něj jiné místo ve chlévě. To jsou ty vánoční paradoxy. Naše hlava "to nebere". Možná nás to pobuřuje            a štve, že to není podle našich představ. Že tomu nerozumíme. Ach, ty Boží paradoxy! Ale my se jim máme otevřít. Přemýšlet o nich. Ne, abychom je vyřešili. To ani nejde. Ale tím, že se jimi budeme zabývat, se v nás dříve nebo později otevře nový výhled. Ježíšův život nám otvírá nový pohled na život náš a našich bližních.

Na místě je otázka: Jestliže Bůh přichází mezi nás jako ten, kdo potřebuje naši pomoc a lásku, nevnáší tím do našeho světa svou pomoc a svou lásku? Svým typickým způsobem?

Nezačíná měnit svět zvenku, ale zevnitř. V nás. A protože je to Bůh, nedělá to násilnicky. Necpe nám to. Pokorně a tiše nabízí. "Jestli chceš, vezmi si... Chceš? Nechceš? Tak dobře..." A taky nedělá to bez nás. Zve nás, abychom se připojili, abychom s ním spolupracovali... Učiňme člověka...,(Gn 1, 26).

Přichází jako vnitřní světlo do našich temnot a zmateností. To je důraz prvního čtení. Tato prorocká slova vznikla za asyrských válek. To byly velmi zlé a beznadějné časy. Vypadalo to, že pravda a právo nemá nejmenší šanci. Vypadalo to, že zvítězí násilí. Že silnější vyhraje a zotročí si ty druhé. Vypadalo... Ale Bůh ústy proroka říká: "Nebojte a nezoufejte si. Je světlo. Je pro vás. A přijde do vašich temnot nečekaným způsobem."

Myslím, že toto poselství smíme vztáhnout i na sebe a na naši dobu. Vypadá to často, že pravda        a právo nemají moc šance. Vypadá to málo nadějně... Vypadá... Ale Bůh ústy proroka říká: "Nebojte    a nezoufejte si. Je tu světlo. Je tu pro vás. A přichází do vašich temnot nečekaným způsobem."

Možná v našich bližních. Zvláště těch, co potřebují naši pomoc a lásku. Oni nám mohou otevřít oči, abychom spatřili, že Bůh tu skutečně je... a že zapojit se do jeho díla v nás může probudit překvapivou naději a radost... To jsou Vánoce, že nebe přišlo mezi nás na zem... a už tady zůstává...