Několik dobrých zpráv z pouště...

1. postní (Invocavit) B

Gn 9, 8-17/ Ž 25, 1-10/ 1 P 3, 18-22/ Mk 1, 9-15

Na počátku postní doby nás čtení přivádí k Ježíšovu pokušení. Letos slyšíme tento příběh v podání sv. Marka. Ten nedělá zbytečné řeči. Ve dvou verších sdělí všechno podstatné. "A hned ho Duch vyvedl na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a satan ho pokoušel; byl mezi dravou zvěří a andělé ho obsluhovali," (12-13).

Podíváme se na to. Po křtu Duch Ježíše HNED vyvádí na poušť. Sv. Marek slovo HNED (ř. euthys) rád používá. "A HNED šli do Kafarnaum a hned do synagógy… a hned uzdravil nemocnou tchyni." Vyprávění tak dostává spád. Věci se dějí. Spásné dění nabírá na dynamice a rychlosti. Jedna událost se valí za druhou... Věci se dávají do pohybu. Už to je dobrá zpráva. Věci se dávají pohybu.

Ale slyšíme tam i něco znepokojivého. Duch Ježíše vyvádí na poušť. Překlad "vyvádí" mi přijde moc mírný a jemný. Já vím, že Ducha si vždycky představujeme jako něco jemného… éterického. Máme pro to své důvody. Tady je mnohem větší síla. Ducha v Bibli vždycky zakoušíme jako sílu. Jako vichr. Duch je (jak to říct?): jemný a zároveň silný. Vánek i vichřice. Nepředstavitelné spojení. Inu, Duch. Co to tedy Duch udělal Ježíšovi? Něco jako uvrhl, vypudil, vyhnal (ř. ekballei). To je co? Myslím, že sv. Augustin někde napsal: "Slovo Boží se s nikým nemazlí." V této souvislosti mne napadá variace: "Duch se s Ježíšem rozhodně nemazlil." A hned za tím následuje otázka: "A co teprve s námi!?" Ježíš je z mimořádného duchovního zážitku vržen někam úplně jinam. Do zkoušky. Na poušť. Poušť je dvojznačná. Děsivá a krásná. Fascinující a nebezpečná. Místo ďábla i andělů. Místo sebepoznání          i poznání Boha. Pro člověka odchovaného hebrejskými Písmy představuje poušť místo putování Božího lidu. 40 let putování pouští. 40 let ohnivého a oblakového sloupu. 40 let many a vody ze skály. Ale taky 40 let reptání. Do toho všeho je Ježíš jako syn Izraele i Adama vržen. A přijímá to. 40 dní zkoušky.

Proč je poušť místem zkoušky? Protože na poušti se ocitáme bez nejrůznějších "berliček", nejrůznějších "věciček", které nás nějak uspokojí a odvádějí od nejzákladnější existenciální nenaplněnosti. Na poušti zůstáváme sami se sebou. Tam se ukazuje, jak je to s naší vírou, nadějí      a láskou. Tam se naše víra pročišťuje. Hodně to bolí. Někdy to vypadá, že nic dobrého nezůstane. Poušť nás tvrdě konfrontuje s naší vnitřní nicotou a prázdnotou.

My si takovou poušť někdy organizujeme sami třeba tím, že jíme méně, že se načas zřekneme některých dobrot, potěšení, zvyklostí a tím se vystavíme určité frustraci – nenaplněnosti. To je smysl postní doby. Ale vedle toho nám někdy takové frustrace přihrává do cesty sám Bůh. Tak nás třeba vypuzuje tam, kam se nám, ale vůbec nechce.

Tak do toho všeho je Ježíš jako jeden z nás heideggerovsky uvržen (geworfen sein). A obstojí. To je další dobrá zpráva. Ježíš obstojí. V tomto jeho obstání (jedině v něm) můžeme obstát i my a tak nějak překonat naši vnitřní prázdnotu. Představuji si to (možná špatně, nevím), jako takové to jákobovské vítězství u Jabboku. Všelijak ušmudlaní, v potrhaných a potřísněných hadrech, se šrámy, modřinami, a vykloubeninami pajdáme… ale pajdáme dál k naší Zemi zaslíbené, jíž je společenství s Bohem.
Ještě nám zbývají dravci nebo šelmy a pak andělé. Tak nejdřív ty šelmy (ř. thérion). Působí to děsivě. No, vždyť to jsou šelmy. Klidně můžeme vzpomenout na apokalyptické šelmy. Masožravci. Ohrožují nás. My jsme pro ně maso. Ježíš je 40 dní v nebezpečném prostředí. Ale nic mu ty šelmy neudělají. Kupodivu. Bůh ho vede na riziková místa, ale chrání ho. Ani naše naděje nespočívá v tom, že se nám nebezpečí zázračně vyhnou, nýbrž že v nich budeme zázračně ochráněni, že projdeme. Klidně v tom můžeme vidět i náznak obnovy tvorstva. Až přijde Boží království, nebudou nás ohrožovat velké šelmy ani jedovatí hadi… či cokoli jiného. Jen vzpomeňme na Izajáše 11.
Celé stvoření se stane bezpečným místem. A to jsou ti andělé. Tam na poušti, v nebezpečích duchovních a fyzických Ježíš zakusí (i pro nás) bezpečí, ochranu… Poušť není jen místem hrůzy, ale také zvláštní ochrany Boží. Tam se upevňuje víra. Teprve tam vychází najevo, co to skutečná víra je. Tam se taky rodí. Co bychom byli bez pouště?! Ale být na poušti není žádná legrace.

Pane, děkujeme ti, za Ježíšovo pokušení. Děkujeme že i my smíme svými zkouškami procházet v Ježíšově společnosti a pod jeho vedením a ochranou. Pomáhej nám, ať se tebou necháme vést a nebojíme se. Amen.