Nelibozvučná moudrost...

Nabízím druhou (doufám, že) "vyzrálejší" nebo "uleženější" verzi zamyšlení nad nedělními texty.

(Promiňte mi, že také delší. Ale já se fakt vždycky snažím, aby to bylo co nejkratší:-).

První verzi najdete, jak víte, v podcastu.

Přemýšlíme o životě. V tomto světě. O životě křesťana v tomto světě. K tomu tři myšlenky. Víc už

by bylo příliš.

1) "Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, protože život člověka, i když má nadbytek,

nespočívá v tom, co má."

Všichni potřebujeme něco mít a něco dát svým potomkům. Přesto nežijeme proto, abychom

shromažďovali věci, peníze... zážitky... Nic. Nežijeme, abychom to drželi a chlubili se tím, že to je

"naše". Náš význam se neodvozujeme od toho, co vlastníme. Víme to. Ale je potřeba si to

pravidelně opakovat. Zvlášť v nejistých dobách. Žijeme, abychom prostě žili... abychom šli cestou a

na ní poznávali stopy Boha, ve světě a jeho kráse, v druhých lidech, v radostech i těžkostem, kde jde

opravdu o život a smrt, o pravdu a lež, o zásadní otázky našeho lidství. Na této cestě se

potřebujeme otevřít i nejistotě a všem možným ohrožením a nebezpečím. Abychom všechno

vložili (nebo se to učili) do rukou Boha, který se nedává vidět a který dělá divné věci. Třeba vydává

svého milovaného Syna na smrt a nechá ho umřít na kříži. Pravda, pak ho vzkřísí, ale tak, aby to

nebylo vidět.

Žijeme, abychom přijali za svou cestu jeho Syna, jako tu nejsmysluplnější a nejskutečnější realitu.

2) "Pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí." Všechno je jako vánek, jako opar, jako mlha nad

hladinou. Všechno, co děláme; všechno, o co nám jde; všechno, o co zápasíme. Všechno, co

prožíváme... prožili jsme... co nás formovalo. Je jako vánek. Je... a najednou není. To je realita

pozemského života. Neznamená to marnost, ale pomíjivost. Bůh foukne... a není to. Nový český

ekumenický komentář ke knize Kazatel od Filipa Čapka používá místo slova "pomíjivost"

"absurdita". "Absurdita nad absurditu... To vše je absurdita." Absurdní přesně znamená

"nelibozvučný", "neladící" i "nezvučný". Moudrost, kterou nám přináší Kazatel (Kohelet) se

neposlouchá dobře. Neladí. Nezní našim uším ladně. Je to jakási terapie šokem. Nemáme se tu

kloudně čeho chytit. Všechny opory se ukážou nedostatečnými. Jediný lék představuje něco velmi

paradoxního: bázeň před Bohem, kterého nevidíme a nenahmatáme, který dělá divné věci. Třeba

vydává na smrt svého milovaného Syna a nechá ho umřít na kříži... Tato bázeň znamená:

respektovat toto "podivné Boží působení", prostě se mu odevzdat a důvěřovat mu... že je to ta

nejsmysluplnější a nejskutečnější realita.

3) "Zemřeli jste a váš život je spolu s Kristem skryt v Bohu..." Ježíšova cesta je cestou

nejradikálnější a současně nejskrytější transformace. To nejvlastnější, naše nejskutečnější podoba

je (zatím) skryta. I nám samotným. Působí v nás život Vzkříšeného. Ale není to vůbec vidět. Ani my

to nevidíme. Jsme noví, ale (zatím) to vůbec není vidět. Kromě odlesku lásky a pravdy... zvláštní

autenticity... svobody Kristovy... I když i to je neuchopitelné. Důvěřujeme Bohu, který vzkřísil

Ježíše. Věříme, že jsme v jeho rukou a on na nás "pracuje". To je ta nejsmysluplnější                               a nejskutečnější realita. Uvidíme to, až všechno odplyne... Bojíme se toho momentu, protože si nic

jiného nedokážeme představit. Ale víra nám dává přece jen sílu vším tím "nějak projít" a všechno

to "nějak unést".