Nesnáze bohatství…

28. neděle během roku B

Am 5, 6.7. 10-15/ Žd 4, 12-16/ Mk 10, 17-31

Ježíš se na své cestě potkal s nejrůznějšími lidmi. Dnes třeba s jedním bohatým a zbožným mladíkem. Dva životy se na malou chvíli protnuly. To se děje i dnes. Nemusel jste žít v 1. st., abyste se potkal s Ježíšem. On protíná naše životní dráhy i dnes. A může to být pro člověka nový začátek. Taky nemusí. Je to otevřené. Co z toho nakonec bude - nebude, záleží taky na nás.

Tak tento mladík. Z počátku o něm nevíme, že byl bohatý. Hledá u Ježíše ujištění o svém věčném životě. Že na něm má - bude mít podíl. Neznamená už to samo o sobě, že je tento mladík v zajetí sebe sama? Je zbožný a mravný. Věřme mu, že říká pravdu. Ale přece jen není to zaměření na sebe sama? Sv. Augustin a v návaznosti na něj třeba Martin Luther by řekl "zakřivení do sebe sama", což je podstata hříchu. "Zakřivení do sebe sama."

Tady malá odbočka do prvního čtení z Ámosa. Tvrdé slovo adresované elitám severního izraelského království v 8. st. př. Kr. Prožívají čas prosperity. Vytvářejí si svůj luxus. Užívají si ho. Ale nevidí chudé vedle sebe. Avšak nepředstavujme si je jako pouhé požitkáře. Chtějí sloužit Bohu. Chtějí, aby Bůh byl s nimi. Snaží se o to. Obětují. Zpívají Bohu písničky. Ale zůstávají v zajetí sebe sama. Zakřiveni sami do sebe. Nevidí bolesti a trápení druhých. To je jejich průšvih. To je ta "Josefova rána". Boží přítomnost se jim může stát požárem (!), který zachvátí jejich domy (včetně "zámečku na Azurovém pobřeží" :-) i s luxusním nábytkem... A prozíraví umlknou. To znamená: Dobré slovo, které by pomohlo orientovat se a jít správným směrem, nebude. To bude teprve zlý čas. Když budete chtít slyšet dobré slovo. A ono nebude.

Proto jim (=těm elitám) Ámos říká něco jako: "Proberte se. Uvědomte si, kde to žijete. Snažte se pochopit, co se to děje." Totéž si máme vzít z jeho slova i my.

Chceme, aby také s námi byl Bůh? Přestaňme se zabývat sami sebou.

Zpátky do evangelia k našemu mladíkovi. Ježíš neodpovídá na jeho otázku o věčném životě. Nemusí. Zve ho k něčemu jinému. Aby se odpoutal od sebe a začal myslet na druhé... On (= ten mladík) to v té chvíli nedokázal. Tím se neříká, že to byl jeho definitivní postoj. Možná to dokázal později. Kdo ví? V té chvíli se nedokázal od sebe odpoutat. Škoda! Taková příležitost! Ale žádné velké překvapení. Když už něco máme - a nemusí to být nutně peníze nebo hmotné věci. Když už něco máme - cokoli, co vlastníme a v čem hledáme své zajištění - těžko se toho vzdáváme. Je to tak těžké, že to prostě nedokážeme. V podstatě je to pro nás nemožné. Dotaženo do extrému: snáze projde velbloud uchem jehly, než bohatý vejde do Božího království. "Jak těžké je vejít do Božího království!" Až nás z toho zamrazí. Je to tedy s námi ztracené?! Může být vůbec někdo spasen? -          U lidí je to nemožné (ř. para anthrópois adynaton), ale ne u Boha... U Boha je možné všechno (ř. panta gar dynata para tó theó)." Bůh dokáže všechno. I toto. Když se Bohu svěříme - a budeme svěřovat... pustíme jednou i to, čeho jsme se tak křečovitě drželi. A budeme opravdu svobodní...

Ještě něco: 18. září zemřela paní Marie Halouzková, naše sestra v Kristu. Odešla skutečně                    v požehnaném věku 96 let. Patřila celý život do našeho farního společenství. Dokud mohla, chodila sem. I když nemohla, zajímala se o to, co se u nás děje. Moc stála o krátkou modlitbu a kousek čtení z Bible. I když jí trápily různé zdravotní problémy, ve své mysli nesla své nejbližší, nás a okolní svět, jejich radosti i trápení. Myslela na druhé. Zajímala se o dění kolem sebe. Četla. Měla jasný úsudek a přehled. Měla jasné a pevné morální zásady, které dodržovala. Cítila, že její život už je naplněný. Toužila už odejít. A Bůh její touhu laskavě přijal. -

Protože si přála rozloučení v rodinném kruhu, tak tato dnešní bohoslužba je takovým rozloučením pro širší okruh. Děkujeme za její život a loučíme se ve víře ve vzkříšení k věčnému životu. O věčném životě se mluvilo několikrát v dnešním evangelním čtení. Co to znamená věčný život? Věříme, že to je setkání s věčně živým Bohem. Láskyplné, intenzivní setkání s věčně živým Bohem. Tak jsme si říkali s Markétou: Copak asi teď už paní Halouzková vidí. Na copak asi myslí? Jak jí v tom věčném světle připadají bolesti, kterými prošla, a otázky, které jí trápily. Kolikrát mi říkala: "Bratře faráři, povězte mi, proč mě tady ještě Pán Bůh nechává?" - Teď už to ví. A věřím, že je to vědění plného štěstí. Věčný život. Tam nás Bůh všechny chce vést. Chce se s námi potkat - láskyplně, intenzivně, navždy. A to je pravé štěstí, po kterém v hloubi srdce toužíme.