Pět a dvě...

18. během roku A

Iz 55, 1-5/ Ž 145, 8-9.14-21/Ř 9, 1-5/ Mt 14, 13-21

Celý Ježíšův život můžeme chápat jako znamení. Každou událost, každé slovo. Znamení představuje nějakou skutečnost z našeho světa. Má smysl samo o sobě. A zároveň odkazuje někam dál nebo výš. K tomu, co není součástí našeho běžného světa.

Poznat znamení jako znamení představuje první krok. Tady to ale není zas tak těžké. V jistém smyslu je všechno v našem světě znamením. Ale řekněme, že se bavíme o mimořádném znamení. Pak musí následovat další krok. Znamení potřebujeme správně "přečíst". To už ta jednoduché nebude.

Ježíš uzdravoval ten den nemocné. Vlastně ještě před tím se vzdal své potřeby odpočívat a zřejmě taky se o samotě modlit. A pak večer (tak skoro jakoby mimochodem) nasytil mnohatisícový zástup pěti chlebovými plackami a dvěma rybami. Nasytil. Kdysi jsem slyšel (J. Reinsberg), že když se ve starověku nebo středověku řeklo nasytit, znamenalo to, že člověk byl tak plný, že ani nemohl vstát od stolu. Nasytili se. A ještě toho zbylo spousta košů. Pro ty, kteří by tam třeba taky byli bývali přišli, kdyby přišli.

Na první rovině je to jasné. Potřebujeme jíst, abychom nezemdleli nebo snad neumřeli.

A pak je tu ještě ta další rovina. Rozluštit znamení. Co toto sycení znamená? Co asi? Jídlo, život, hostina v životě lidí obecně, ale také různé hostiny v minulosti Izraele, za Josefa v Egyptě, za Mojžíše mana na poušti, sycení proroka Elijáše v čase sucha a hladomoru za krále Achaba a královny Jezábel. A taky všechny ty hostiny Ježíše s apoštoly a taky s celníky a hříšníky. Vždyť mu někteří říkali "milovník hodů a pitek"(viz Mt 11, 19). Nám se jistě vybaví také večeře Páně – eucharistie. A taky zaslíbená hostina "potom", až se všechno naplní. Tak to máme obrovitánskou kupu významů a asociací.

Tento Ježíš znamená "víc života", "život víc naplněný". Jak to říct? Člověk pro to hledá ten správný výraz a cítí, že všechny pokusy jsou nedostatečné. Lépe to říct neumíme. Ale přesto rozumíme. "Víc života". Ježíš přichází tento život dát a skutečně ho dává. Tehdy a po celé křesťanské dějiny. I dnes. Sem ukazují i ta uzdravení nemocných. Kdo touží po životě (a Bůh do nás tuto touhu vložil - myslím lidí i všech živých tvorů), u Ježíše ho najde. Vždycky. V každé době. On je zdrojem. "Mít" tento život můžeme jen tak, že jsme s ním. Nemůžeme ho si nabrat do zásoby a odejít. Potřebujeme být s ním. Pořád.

Ale ještě něco. Ještě jedno znamení. Učedníci (=církev). Jak to bylo? Ježíš s nimi mluvil. "Dejte jim vy jíst." Copak mohli? Sami ne, ale když poslouchali jeho pokyny, mohli. Přinesli své skromné zásoby. Ježíš nad nimi vzdal díky a rozděloval. A oni to distribuovali dál. Byli prostředníky. Co dostali, dávali dál. Není to princip církve? Možná by bylo přesnější říct: poslání církve. Jako je Ježíš pravý chlebem, který skutečně sytí lidské duše, tak se my všichni Ježíšovi lidé máme stávat chlebem pro své blízké a pro druhé vůbec. Jsme povoláni být znamením tohoto života, tohoto naplnění lidského údělu a celého stvoření. Ukazovat na způsoby Boží přítomnosti, lásky, velkorysé štědrosti                    a otevřenosti navzdory všem bolestem a zlu ve světě.

Snažím se myslet na ty, co opravdu moc trpí. Na těžce nemocné, na lidi v bezvýchodných situacích, na vězně koncentračních táborů, na lidi mučené, zotročované. Existuje tolik utrpení a bolesti              a ztracenosti a bezvýchodnosti! Hrůza! Stačí tváří v tvář těmto utrpením ten výklad znamení, který jsem před chvílí předložil? Není to málo? Není to jeden z důvodů, proč jim křesťanství nic neříká? Myslím, že bych chápal jejich pochybnosti. Samotného mne to někdy napadá. Ale pak mi přijde myšlenka: Neosvobozuje a nemotivuje nás právě proto Ježíš jako znamení odkazující na naplněný život, abychom se s tímto stavem světa jen tak nesmířili, ale dělali ASPOŇ NĚCO pro to, aby se tento svět stal přívětivějším místem? Nejde o budování ideálního světa z našich lidských sil, nýbrž o spolupráci s milostí. Abychom spolu šli naproti Tomu, který přichází. Abychom, jak se říkalo ve společenství Koinótés, "uspišovali parúsii" (F. M. Davídek Koinótés; P. Jiří Krpálek).

Přišel a současně stále k nám přichází sám Život a nakonec přijde naplno. Přijde. Nic a nikdo ho nezastaví.

Pane, pomoz nám, ať lépe rozumíme tvému sycení zástupů, ať sami tvůj chléb a přinášíme ho lidem kolem nás. Děkujeme ti. Amen.