Pobořený a znovu postavený chrám...

3. postní B (Oculi)

Ex 20, 1-17/ 1 K 1, 18-25/ J 2, 13-22

Nejprve jsme dnes slyšeli Desatero. Hebrejsky doslova "deset slov". Ale na označení tolik nezáleží. Jde o obsah. Co se tu můžeme naučit? Pokaždé, když slyšíme nebo říkáme Desatero opakujeme si: Bůh vysvobozuje. Zve do svobody. Je milovníkem svobody. Té naší. Vysvobozuje z Egypta,          z Babylóna, ze hříchu a ze smrti. Vyjít z Egypta a přejít poušť až do Zaslíbené země to je záležitost také (a především) srdce. Našeho rozhodování a vědomého směřování. Škola Boží svobody není zas tak těžká. Chceš spatřit skutečně svobodný život, který Bůh pro tebe připravil? Podívej...

Slovo o kříži (doslova "to slovo to toho kříže"; řecky: ho logos gar ho tú staurú) zahrnuje celé naše zvěstování a svědectví, celou naši naději a sílu. Je to další z paradoxů naší víry. To nejhlavnější, co kážeme, je Ježíšovo ukřižování. Naše dobrá zpráva. Toužíme po pořádném životě a mluvíme   o Ježíšově smrti. Tak hrozné a kruté a nespravedlivé... Nevypadáme jako cvoci? Nevypadáme přinejmenším divně? ... :-)

Jsme teď po dlouhé době ke smrti sensitivnější. Tím "my" myslím celou naši společnost. Nemůžeme nemyslet v tyto dny na lidi, co se ocitli na hraně života a smrti a skutečně umírají. Každý ve svém okolí už někoho ztratil. Víme o někom a známe někoho, kdo na tu nemoc umřel. Myslíme na nemocnice a to, co se tam asi v tyto dny děje. Člověku se z toho svírá srdce. Cítíme se vůči smrti bezmocní. Odsunuli jsme to kamsi na bok. Teď nemůžeme. Můžeme v tomto všem slyšet "to slovo to toho kříže" jako poselství naděje? Jako slovo života? Není to lehké ani samozřejmé, ale věřím, že můžeme. Není to lehké. Když se na ně pořádně "podíváme"               a vydržíme s ním ty těžké chvíle. Znovu si uvědomíme, že to není jen slovo o smrti. Mnohem víc o lásce a o solidaritě a o spoluúčasti. O lásce, která se nebojí smrti a jde jí spolu                      s umírajícími vstříc... Je to slovo o lásce svobodné vůči strachu ze smrti. To je pro nás nepředstavitelné. Neuvěřitelné. A přece se to stalo a trvá to. Ne v nás. My se bojíme jako všechno živé. Ale v Ježíšovi. On svým způsobem přemáhá smrt. Neopouští nás ani v ní. Tak z ní činí začátek něčeho opravdu nového, pro nás nepředstavitelného. Nekonečný prostor lásky        a svobody a života. Můžeme a nemusíme tomu věřit. Ale pokud uvěříme, něco z této svobody poznáme už nyní v sobě. Bude to zdroj nové síly, důvěry a naděje. Právě o tom je "slovo o kříži".

A k dnešnímu evangeliu: Nerozumíme Ježíšovi. I když si myslíme, že ano. Nebo to tak cítíme. Pořád pro nás hodně z toho zůstává tajemstvím. O čem to ten Ježíš mluví? O čem to slovo je? Nějak rozumíme. Potřebujeme smysl, hledáme ho, utváříme si ho, ale můžeme se mýlit                 a podléhat klamům. A taky to děláme.

"Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej znovu postavím." O čem to ten člověk mluví? Nejen ti židé, ale ani učedníci nechápali. Teprve po tom - po ukřižování a vzkříšení (tedy řekněme po nějakých dvou letech) se rozpomenuli (!) a "docvaklo" jim to. Prý je to tak i s námi. Nevím, ale věřil bych tomu. Teprve po čase (často po létech), až projdeme nějakou zkušeností, si vzpomeneme a věci nám do sebe víc "zapadnou". Celé naše vyznávání a teologie je v určitém smyslu vzpomínáním   a rozpomínáním se. Nakonec to podle Ježíšova slova bude dělat Duch Utěšitel, až přijde (J 14, 26). A on to skutečně dělá. Vrací nás stále k tomu, co Ježíš dělal a říkal. To je náš základ. Tady máme kořeny. Tak jsme spojováni se svým duchovním původem.

Zpět k těm učedníkům. Teprve pak jim došlo, že nemluvil o stavbě, ale o svém těle. "Mělo nás to trknout, když použil slovo ,postavím´ (řecky: egeró; aramejsky něco jako: qúm). To neoznačuje stavební činnost, ale spíš probuzení ze spánku. A stalo se výrazem i pro očekávané probuzení ze smrti. Mělo nás to ,trknout´, ale ,netrklo´." To tak bývá. Kolikrát si říkáme: "Celou dobu jsme to měli před očima, jak to že jsme si toho nevšimli?" No, nevšimli. Hlavně, že jsme si všimli teď.

Bůh "bydlí" v Ježíšovi mezi námi. Tím vlastně evangelium (aspoň to Janovo) začíná. V něm se děje živé - a to velmi živé - spojení mezi nebem a zemí. V Ježíšovi zní pravdivá modlitba a děje se pravá odevzdanost a bohoslužba. V Ježíšovi proudí na naši zemi požehnání a pokoj. On je znamením Boží náklonnosti, Božího zájmu o nás lidi a o to, co se s námi děje a Boží spoluúčasti . Nerozumíme tomu. Není to pro nás lehké. Ale děje se to.

A tady se můžeme vrátit ke svatému Pavlovi a jeho "slovu o kříži". Podle čeho poznáme, že to všechno je pravda? Protože Ježíš se nebál smrti tak jako nikdo jiný před tím. My známe jeho tajemství. Protože ho sám prozradil apoštolům a oni se pak ještě navíc rozpomenuli :-). Proč se nebál? Znal dobře lásku Boží a opětuje ji až do nejzazších konců - a ještě do toho zahrnuje nás všechny - opravdu všechny.