Pod otevřeným nebem…

Epifánie L. P. 2024

Iz 60, 1-6/ Ž 72, 1-7. 10-14/ Ef 3, 1-12/ Mt 2, 1-12- Mk 1, 4-11

Spojujeme v dnešní bohoslužbě dvě události: klanění mudrců přivedených hvězdou k dítěti Ježíšovi a křest asi třicetiletého Ježíše. Původně to bylo součástí jedné slavnosti. Pak se to u nás na Západě rozdělilo na dvě. A dnes odborníci na liturgii navrhují vrátit se k jedné slavnosti a akcentovat po východním způsobu Ježíšův křest.

První a druhé čtení a jedno evangelní bereme ze slavnosti Zjevení. Druhé evangelní čtení je o křtu.
Tady se dnes zaměříme na křest. Tématu Zjevení se věnuje podcast. Všechno to začalo tím křtem (viz Sk 10, 37). Ježíšovo veřejné působení i zjevení jeho identity.

Ježíš přichází z Galileje a s ostatními kajícníky vstupuje do vod Jordánu. Tento čin vydá za mnohá slova. Co tím Ježíš vzkazuje? Něco jako: "Nic extra ze sebe nedělám. Jsem jeden z vás. Jsem váš bratr."

Na to Bůh z nebe odpovídá. Přiznává se k Ježíšovi. Jazykem Bible: "Zjevuje jeho slávu."
Nebesa se roztrhnou. Podobně jako se při Ježíšově smrti na kříži roztrhne chrámová opona. Ježíšův křest otvírá svobodný přístup k Bohu. Všem otvírá svobodný přístup k Bohu. "V něm (=Ježíšovi) smíme i my ve víře přistupovat k Bohu svobodně a s důvěrou," (Ef 3, 12). To znamená , že se nám otvírá jak přístup, tak i důvěra. Všechno to máme jen díky Ježíšovi. Smíme. Změnila se naše výchozí pozice. Teď abychom ji skutečně využili.

Na čerstvě pokřtěného Ježíše sestupuje Duch. Mesiáš je tu pomazán Duchem. Duch sestupuje jako holubice. To vyjadřuje způsob pohybu Ducha, nikoli podobu. Duch přichází mírně a jemně jako se snáší bílý holoubek.
Ale holubice má také připomenout Noeho s archou a potopou a hlavně obnovou tvorstva po potopě. Vzpomeňme na vypouštění havrana a holubice z archy usazené na vrcholu Araratu. Nakonec tu máme i vodu. Ježíš vystupuje z vody. Všechno to evokuje představu popotopní obnovy lidstva, obnovu vztahu s Bohem, ale také obnovu stvoření. Ve východní křesťanské tradici má slavnost Ježíšova křtu určité ekologické prvky. Jde o vodu, o prameny, o řeky a jezera… Východní křesťané žehnají vodu. Doslova se vrhají do vody a to i v zimě. Liturgické texty hovoří o tom, že Ježíš ponořením do vod Jordánu žehná a očišťuje vodu. I když bychom tuto tradici nenapodobovali, smíme "číst" Ježíšův křest jako znamení, podle kterého Ježíšova spásné dílo má i kosmický                a ekologický dopad.

Nad čerstvě pokřtěným Ježíšem zazní i slovo přímo z nebe. "Ty jsi můj milovaný Syn. Tebe jsem si vyvolil." Taky: "V tobě mám zalíbení. Ty se mi líbíš." Možná taky: "Mám z tebe radost." Nejde            o vnější podobu. Pro Bibli vnější podoba není důležitá. Bohu se líbí cesta, na kterou se tu Ježíš vydává. Jeho postoj. To je ono: "Nic extra ze sebe nedělám.", "Jsem váš bratr.", "Beru na sebe vaše hříchy."

Tady máme hlavní zjevení pro nás: Bůh na svém Synu ukazuje svou cestu ve světě. Toto se Bohu líbí. Toto je jeho preference. Toto ukazuje lidem, abychom šli v jeho šlépějích. Smíme. A dokonce se nám dostává příslibu, že na této cestě nás Bůh bude posilovat. Bude s námi.