Praktická lekce o hostinách…

22. neděle během roku C
Sir 10, 12-18/ Ž 13, 1-8. 15-16/ L 14, 1. 7-14

Ze čtení z Listu Židům jsme dnes slyšeli povzbuzení, jak duchovní poselství evangelia převádět do každodenního života. Jsou to všechno věci, které víme a známe. Máme se mít navzájem rádi. Být pohostinní. Solidární s uvězněnými. Věrní v manželství. Nejít po penězích. Spokojit se s tím, co máme. Vzdávat poctu Bohu chválou a taky praktickou pomocí těm, kdo ji potřebují. Víme to. A přece to potřebujeme čas od času slyšet. Abychom se to učili. Učíme se nejen, co máme či nemáme dělat, ale taky a hlavně "vidět", co všechno nám Bůh daroval. Slůvko "CO" vlastně není správné. On nám dal sebe sama. Svou přítomnost a pozornost. Všecko. Z toho pramení i důvěra do nejisté budoucnosti. Máme řadu důvodů si dělat starosti. Léto končí a pomalu přichází zimní část roku. Vypadá to, že bude letos těžká. Možná nejtěžší od 2. světové války. Kdo ví? V takových chvílích potřebujeme slyšet i sami si opakovat: "Pán při mně stojí, nebudu se bát." Nebát se neznamená necítit strach, nýbrž nenechat se jím paralyzovat. "Bojím se, ale před tebou, Pane." Vzpomínám si na jednu báseň Milana Balabána, evangelického teologa, starozákoníka, disidenta. Ta báseň se jmenuje "Bát se a věřit". Je o Jeníčkovi a Mařence, kteří "se uměli bát... báli se a přemýšleli - báli se        s odvahou..." To je ono! Bát se s odvahou.

První čtení bylo z deuterokanonické knihy Sírachovec. Najdeme ji v řecké verzi Starého zákona zvané Septuaginta (Sedmdesátka). První křesťané, znali Starý zákon právě v této řecké podobě. Kniha Sírachovcova byla a je velmi oblíbená. Třeba Mistr Jan Hus z ní rád citoval a nebyl sám. Je to taková praktická, moudrá kniha. Dnes jsme z ní četli o pýše nebo přesněji o "okázalosti" či o dávání svého postavení na odiv (ř. hyperéfania). Slyšeli jsme, jak se v člověku rodí a k čemu vede. Žene nás pryč od Boha. Co však může být pro obraz Boží horšího než být hnán pryč od zdroje svého bytí!?        A přece to čtení o pýše nakonec vyznívá nadějně. Pravda, pýcha je pěkné svinstvo, ale nebyla určena pro člověka ani zuřivý (nebo taky "vášnivý" ř. thymú) hněv. Jsme stvořeni k něčemu úplně jinému. Bůh má s námi úplně jiné záměry.

Evangelium bylo taky takové praktické: o hostinách. Ale není to jen o hostinách, nýbrž o našem sebehodnocení a o našich vztazích k druhým. Ježíš byl pozván jedním farizejem na hostinu. Při té příležitosti evangelista Lukáš uvádí dvě Ježíšovy rady. Jednu hostům a druhou hostitelům.

Nejprve tu hostům. Nevybírat si přední místa. Nedávat na odiv své domnělé postavení a vliv. Je jen domnělé. "Nechej na hostiteli, kam tě posadí." "Kdo se povyšuje, bude ponížen. Kdo se ponižuje, bude povýšen." Mohlo by se to také přeložit: "Kdo se povyšuje, toho poníží Bůh. Kdo se ponižuje, toho povýší Bůh." Tady máme klíč k podobenství o hostinách. "Necpěte se nikam dopředu. (Pro sezení        v kostele to neplatí :-). Neporovnávejte se s druhými. Nezávoďte. Ale taky se nebojte. O své místo nepřijdete. Bůh si každého najde a posadí tam, kam patří."

A teď ta rada hostitelům. Ta se týká pozvánek. Ježíš radí zvát také ty, kteří vám to nemůžou oplatit. (Což neznamená, že nemůžu pozvat přátele a známé). Pozvěte ty, co nemají jak vám to oplatit. Místo nich vám to oplatí sám Bůh. Budete blahoslavení. Bůh sám se stane vaším štěstím. Zakusíte to úplně na konci. Až se s ním setkáte tváří v tvář.