Příliš moc dobra...

25. během roku A

Jon 3, 10-4, 11/ Ž 145, 1-8/ Fp 1, 21-30/ Mt 20, 1-16

Z dnešních čtení (zejména evangelia a SZ) bych si dovolil vyvodit několik základních poznatků. Celkem 4 :-)

1) Bůh je dobrý. Ale opravdu dobrý. Jinak než jsme zvyklí. Víc. Nekonečně. Nepředstavitelně. Právě  s tím máme problém. Věříme tomu, ale zároveň něco v nás jako by se pořád bálo vzít tuto skutečnost do důsledků… Na nás je to příliš moc dobra… (Příliš mnoho světla nás může oslepit.) Nebo jsme na tolik dobra příliš slabí a příliš sobečtí. Záleží na tom, odkud se na to díváme :-)

2) Bůh se o svou dobrotu a vůbec o všechno s námi (= rozuměj "se vším tvorstvem") dělí. Nejde jen o míru dobroty, ale taky o způsob. Boží způsob bytí bychom mohli nazvat sdílením. Což je opak sobectví. Bůh si nic nedrží čistě pro sebe, ale o všechno se dělí se svými tvory. Nemusel by. Nic ho nenutí. Ale dělá to, protože se tak svobodně rozhodl. Dělit se... To je pro nás taky neobvyklé. Víc než to! Znepokojivé! My se až na výjimky bojíme sdílet. Nedůvěřujeme. Bůh se dělí. Nebojí se. Riskuje    a důvěřuje. Nikdo není jeho dobrotou ochuzen. Nikdo nepřijde zkrátka. "Nekřivdím ti, příteli." Jestliže upřednostňuje "ty poslední", nečiní tak na úkor "těch předních". On prostě víc myslí na ty poslední. V důsledku to znamená: na všechny. Je to jen jeho zvláštní cesta, jeho pořadí, jaké on si vytváří. Když bohatě obdaruje poslední, je to nakonec dobře pro nás všechny. To jsou ty zvláštní (však víte co :-) … Boží!

3) Náš pokřivený pohled. Jestliže se nám jeho dobrota jeví jako nespravedlnost, jestliže nás někdy popuzuje a štve (a to se bohužel děje), znamená to, že problém je v nás. On tam je (=ten problém). Řečí podobenství: "Naše oko závidí." dosl. "Je zlé". Nepřejícné. Pořád ještě nevěříme Boží dobrotě naplno. Pořád ještě nevěříme, že sdílení je cesta. Pořád ještě kroužíme kolem svého já. Pořád ještě se chceme zajišťovat (i nábožensky a duchovně). To je naše bída! Ale ani tak si nemusíme zoufat :-).

4) Bůh s námi vede terapeutický rozhovor. "Příteli, nekřivdím ti…" "Je dobře, Jonáši, že tak moc planeš…?" "Pomáhá ti, Jonáši, že jsi tak naštvaný?" Všimněme si, jak citlivě mluví s tím Jonášem. Opravdu ho nechá vypovídat se… vylít ze sebe všechnu tu zlobu. Unese to. Neuteče od nás. Neodradí ho ani naše naštvané odpovědi. On ví své. Zná nás. A to je dobrá zpráva, že nás zná. Není nad to. Jemně a citlivě, ale zároveň taky pevně nás vede k hlubšímu sebepoznání… tak, abychom na to přišli sami... Trpělivě nám naslouchá, abys nám nakonec přivedl k tomu, že se i my konečně můžeme těšit z jeho dobroty… Nebývá to lehká ani příjemná cesta. Poznat svůj vzdor, sáhnout si na náš hřích… se nikomu nelíbí. Jak by mohlo?! Ale to je cesta. Vytrváme-li na ní, poznáme radost. Spatříme všechno jinak a nově, než jsme to dosud viděli. (O tom dnes bylo také 2. čtení z Listu sv. Pavla Filipským. Alespoň jeho první část.) Všechny naše strachy, všechen náš vzdor a opatrnost        a to, co ani nedokážeme pojmenovat, se promění ve velkou úlevu a radost. To je Boží království. To je návrat ztraceného ráje...