Prostředník ŽIVOTA...
4. neděle velikonoční B
Sk 4, 5-12/ Ž 23/ 1 J 3, 16-24/ J 10, 11-18
I když to tak na první pohled nevypadá, dnes to bude
asi těžké. Doufám, že se do toho moc nezamotám :-).
Tak dnes a tento týden obzvláště máme přemýšlet o Dobrém Pastýři. Tedy o tom, jak o nás Bůh pečuje. V našem přemýšlení nám pomáhá žalm 23. a také úryvek z 10. kapitoly Janova evangelia.
Žalm 23 se nejčastěji používá při pohřbech.
Z dobrých důvodů. Avšak není to pohřební žalm. Netýká se jen smrti,
nýbrž celého života.
Žalmista, tedy David podobný ve svém údělu Kristu, neprochází žádnou idylou.
Ohrožen hladem, nedostatkem, nepřátelství a nakonec smrtí nepřestává důvěřovat
Bohu. Jistota Hospodinovy přítomnosti a pomoci ho drží. Pomáhá mu představa
Boha jako Pastýře. Bůh se o mne stará jako Pastýř o svěřené
ovečky.
Ovšem na rozdíl od skutečného pastýře tohoto Pastýře nevidíme ani neslyšíme. Žalmista
prochází těžkými věcmi a nic "nemá". Jen vnitřní jistotu: "On je se mnou."
Ale nemůže si to ověřit. Nezbývá mu než důvěřovat. A on důvěřuje.
Tato důvěra znamená biblickou víru. Tak důvěřuje Ježíš po celý svůj život až do
nejposlednějších chvil. K takové důvěře nás on vede. Abychom jako on
dokázali jít všemi roklinami a nebezpečenstvími s důvěrou v Hospodina.
Někdo namítá, že to je sebeklam… útěk před drsnou realitou. Někteří lidé to
zaměňují za únik před skutečností, za rezignaci na kritický rozum. A někdy
mohou mít pravdu. Kde je ten rozdíl?
A podle čeho se to pozná? Ten rozdíl je v tom, že biblický náhled
je pravda. To zní velmi provokativně. Podle čeho poznám, že to je pravda?
No, to je právě ten fígl. Ono se to ukáže, až na konci cesty. Jako
bychom celý život vsadili na jednu kartu.
Není lehké zažívat nenávist
ani vstupovat do "údolí stínu smrti". U toho "údolí
stínu smrti" bych se rád na chvíli zdržel. Různě se to vykládá. Různě
si to lidé představují. Je to geografie anebo psychologie? Vnější
nebo vnitřní krajina? Existenciální stav? Nějaké extrémně hluboké údolí?
Třeba tak hluboké že tam ani nepronikne plné světlo a je tam jen šero a pořád
chladno? Připomíná to smrt? Nebo je to poetický opis smrti"
Hebrejské slovo Mavet (= Smrt) je zároveň jméno podsvětního Boha Móta.
To je Bůh spalujícího letního žáru a suchopáru.
Malá zajímavost: Když si zadáte do vyhledávače "Údolí stínu smrti"
(Valley of the Shadow of Death"), objeví se vám jako první stará válečná
fotografie Rogera Fentona z Krymské války (datováno 23/04/1855). Má to být
jedna z nejznámějších válečných fotografií vůbec. Zachycuje nějaké údolí
nad Sevastopolem, neustále ostřelované, pusté a prázdné, plné dělových koulí.
Když to angličtí vojáci tehdy viděli, pojmenovali to údolí podle žalmu 23.
Uvádím to proto, abychom si uvědomili množství nejrůznějších představ,
která ta slova evokují. Ostatně, jak si toto údolí představujete právě vy?
Ať je to kterákoli z těchto variant, není to jen něco vážného, ale přímo
děsivého, co svírá srdce. O to víc tu však také vyniká ona důvěra
žalmisty, Davida, Krista. Není ona nakonec ten největší zázrak? Toužíme po
bezpečí a bezproblémovém životě anebo po takové důvěře?
Pastýř nás neušetří různých hrozných a těžkých věcí, které nás v životě potkávají, ale jde tím s námi. K našemu údivu způsobí, že nás ty hrozné a těžké věci nepoloží, ale naopak posílí. Ale to už z naší strany vyžaduje onu důvěru.
A něco málo z Jana 10:
Ježíš se osvědčuje jako Dobrý Pastýř, protože má moc dát život a zase jej
přijmout. On dává život tak, jako nikdo předtím ani potom.
Nejmimořádnější na Ježíšovi je jeho schopnost žít pro druhé nebo taky jeho
postoj k životu. Nelpí na něm. Dává ho do Otcových rukou a tak
o něj nejenže sám nepřijde, ale ještě ho zprostředkovává druhým.
V tom spočívá jeho mimořádná autorita. On je jeden z nás,
podobný nám ve všem kromě hříchu, a současně má úplně nový přístup
k životu a smrti. Všechno to nechává v otcových rukou, proto žije
a jeho život přináší požehnání a spásu všech, kdo se k němu utíkáme. Všechno,
co má a dělá, vztahuje taky k nám. Naše otevřenost vůči němu stačí.
Má-li on nový přístup k životu, má ho i pro nás.