Protože IMMANÚ-EL…

4. adventní A
Iz 7, 10-14/ Ř 1, 1-7/ Mt 1, 18-25

Letošní advent nám zase utekl. Za týden budeme slavit Vánoce. To toho budeme mít všichni ještě víc. Nejen ty přípravy, ale pak všechny ty návštěvy, tradice... a tak. Než se nadějeme... bude po svátcích. Většinou ani nemáme moc času, aby nám došly všechny ty důsledky toho, co slavíme. Což je obrovská škoda.

Čtení čtvrté adventní neděle nás už směrují k vánočnímu tajemství. Jak se to tedy stalo, že se Boží syn stal naším bratrem a co tomu předcházelo?

Nejprve zaznělo Izajášovo proroctví Achazovi. To byl judský král. Vládl ve 2. polovině 8. st. před Kristem. Ve chvíli akutního ohrožení ho Bůh chce ujistit, že jeho ani Jeruzalém neopustí a že ho touto krizí bezpečně provede. Dá mu znamení.

Znamení představuje něco mezi odesilatelem a adresátem. Vždycky bývá víceznačné - nejasné. Jako nápis. Musím vědět, že to je nápis. Co když by to byl jen ornament? Jestli je to nápis, pak třeba vědět, jakými písmeny a v jaké řeči je napsán. Jaké poselství nese. A pochopitelně ho musím taky přijmout. Uvěřit mu. Znamení nefunguje jako "automat na víru". Je pomocí, ale taky a především výzvou k víře.

Jaké znamení dostane Achaz a Jeruzalém? Mladá královna (dívka podle masoretského textu) právě v těchto dnech otěhotní a šťastně porodí synka. Princátko. Má se za to, že to byl budoucí král Chizkijáš. Podle toho pozná Achaz a celý Jeruzalém, že Bůh je s nimi. Každé narození dítěte je zázrak a kdo byl svědkem narození, ví o tom své. Některá narození pak vzhledem k okolnostem jsou ještě "o něco víc zázrakem". Jako tady. V asyrských zmatcích je Bůh neopustí. Naopak!                    A zároveň to proroctví ukazuje do budoucna k Davidovu Potomku, který nebude jen znamením Hospodinovy přítomnosti, ale sám se touto PŘÍTOMNOSTÍ stane.

Sv. Pavel začíná dopis římské církvi svým zmocněním kázat evangelium o Ježíši, Božím synu. Zmiňuje jeho tělesný původ v Davidově rodu. To je důležité. Spása má tělesný aspekt. Ale nejen. Pak je tu i duchovní rovina. Duch by tu měl být s velkým D. Duchovní tu není protiklad tělesného. Tento Ježíš přinesl a "ukázal" dynamika Božího Ducha. Klidně si to představme třeba jako "Boží vichřici života". On vnáší Boží život do našich životů. Všech těch, kdo ho přijímají a přijmou. Ježíš způsobí uvěření mnohých. Uvěřit Bohu, který poslal Ježíše, znamená tu největší a nejčistší poctu, kterou Bohu my můžeme dát.

Evangelista Matouš nás uvádí do snoubeneckého vztahu Josefa a Marie. A to přímo do parádní předmanželské krize. Do příprav na manželství vstoupí... těhotenství. Ale tady jinak. Formulováno je to úžasně: "Než se sešli," (=Než spolu začali žít) "shledalo se (ř. heurethé), že počala z Ducha svatého". My to víme, že to bylo z Ducha svatého. Ale copak chudák Josef!? Ten věděl jen jediné, že nemůže být otcem on. Tak začne myslet na to, že své zasnoubení s Marií tiše zruší. V krizi se vyjevují skutečné charaktery. Josef je spravedlivý. To v Bibli znamená především "milosrdný              a soucitný". Nechce Marii vystavit hanbě. Ale ve snu zasáhne anděl.

Josef mívá občas sny od Boha. Jistě nám připomíná svého jmenovce: milovaného syna Jákobova, "mistra snů" (hebr. baal hachalomót), jak ho posměšně titulovali jeho bratři (Gn 37, 19).

Josef (ten novozákonní) na pokyn ve snu přijme, že Mariino dítě je Boží syn. Přijme, že tady se naplňuje dávné proroctví Izajášovo. Že v tomto dítěti je a bude s námi Bůh. Že v něm budou odpuštěny hříchy. Přijal tedy Marii a s ní i její dítě.

Bůh k nám v Ježíšovi přichází jako ten, kdo rozvíří naše myšlenky, představy a pocity. Vyvolá různé otázky. Pán všeho tvorstva k nám přichází jako bližní, který čeká na naše přijetí a víru. Dočká se?