Rozumná bohopocta...

21. během roku A

Iz 51, 1-6/ Ž 138/ Ř 12, 1-8/ Mt 16, 13-20

Rád bych se dnes věnoval hlavně čtení z Listu Římanům. To už se nevešlo do podcastu. My tato Pavlova slova (aspoň první větu) dobře známe. "Abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou Bohu milou oběť." K tomu možná malou zajímavost: Apoštol Pavel tu nepoužívá biblické výrazivo, nýbrž antické (chcete-li: pohanské) náboženské. To se "ztratilo v překladu". Vždycky se něco ztratí.

Žádný div, že používá antické výrazy. Vždyť píše do Říma. Slovo přeložené jako "oběť" (řecky: thysia) znamená "obětní dar" i "sám obětní úkon". "Jakože Bůh je nesmírně milosrdný, neuctívejte ho jen věcmi! Ať v tomto vždycky dáváte i sebe sama! Váš život ať vzdává Bohu náležitou poctu! Buďte živí pro Boha i pro druhé!" Oběť máme v myšlenkách spojenou se zabíjením obětních zvířat. Část oběti sní a další část nebo celá oběť se spálí na oltáři. Pavel píše: "Buďte vy sami obětí, ale živou." "Ať se skrze Vás uskutečňuje ve světě to, co se Bohu líbí! Ať skrze vás Bůh může jednat! Buďte jeho očima, ušima, ústy, rukama, nohama! Ať se stává živou chválou jeho slávy!"

"To ať je vaše pravá bohoslužba!" I zde máme to řecké antické výrazivo. To ať je vaše rozumná bohopocta! (Řecky: "logiké latreia") Klidně bychom to mohli přeložit "logická", ale pořád by to nebylo "ono". Takové uctívání Boha odpovídá božskému Slovo (řecky: Logos), které tvoří smysl, základ a řád všeho. Tedy nejen "logická", ale také v nejhlubším smyslu slova smysluplná bohopocta. Můžeme si vzpomenout na Ježíšovo slovo o uctívání Boha v Duchu a pravdě.

Máme žít tak, abychom odráželi Boží slávu v tomto světě. Snad bychom dnes mohli říct, aby na nás bylo vidět, že pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí. Aby bylo vidět skutečnou naději a smysl… Nebo aby na nás viděli, že Bůh je. (To se nemusí krýt s tím, že žijeme vzorně. Víme, že jako Boží lid  i jako jedinci v něčem právě vzorní nejsme. Nakonec ani biblické postavy žádnými vzorňáky nejsou. Ten smysl a ono svědectví spočívá v něčem jiném.)

"A nesnažte se podobat tomuto světu (nebo taky věku), nýbrž proměňujte se obnovou své mysli…" Někdy se to chápe tak, že se nemáme měnit, nereagovat na společenské změny a pohyby; prostě "nejít s dobou". Nemyslím, že by to apoštol chápal takto. Změna, adaptace na nové podmínky patřím k základním znakům života. Je-li tu církev pro lidi a ti se mění, musí se církev měnit s nimi. Nemá-li zůstat skansenem – muzeem. (Někteří by možná rádi, aby církev byla skanzenem. Ale myslím, že Kristus nechce církev takovou. Nebo? :-)

Otázkou zůstává jak a podle čeho se tato proměna děje. Naším vzorem nemá být svět. Třeba jeho pojetí moci, skutečnosti a dějin, jeho vztah k Bohu. My svůj vzor máme čerpat v evangeliu v životě Krista. V něm do světa skulinkou vniká něco JINÉHO. "Všechno může být jinak." Protože Bůh sám je JINÝ. Tam, kde nám nevychází žádná naděje, přece jen – kupodivu – naděje existuje. Láska může být hlavním principem a "zákonem". Jakýsi Ješua z Nazareta se nakonec ukáže jako Mesiáš, Syn živého Boha. Myslet na druhé víc než sebe a své zájmy, je tím nejlepším, co můžeme udělat.              Z tohoto úhlu pak budeme schopni rozumět skutečnosti a orientovat se v ní. Rozlišíme dobro a zlo, světlo a tmu.

To nás přivádí k těm charismatům, projevům milosti nebo taky darům Ducha. Každý máme své místo v tomto mesiášském dění. Opravdu každý. Ve vší skromnosti. Nejsme ti nejdůležitější. Nejde pořád jen o nás, ale o Krista a jeho dění. Ale my u toho smíme být nápomocni. Každý ať dělá to, co umí. A dává do toho lásku. "Není důležité kolik toho uděláme, ale kolik lásky do svého díla dáme," (Matka Tereza). Pořád vlastně mluvíme o tomtéž: V čem spočívá pravá bohopocta.

Ještě poznámku k žalmu. "Celý srdcem ti vzdávám chválu." Přímo před bohy. Některé překlady mají před anděly. Někdo cítil rozpaky vůči myšlence, že by měli být i jiní bohové. Ale hebrejský originál tam má opravdu "bohy".

Takže před bohy i před králi. Před veškerenstvem vzdává žalmista chválu Boha. Za jeho milosrdenství. Za to, že se ho Bůh zastal.

To je i naše situace. Ze všech ohroženi ale zároveň ti, kterých se Bůh zastal. Ježíšův život i smrt to dosvědčují. To je smyslem liturgie. Připomínáme – zpřítomňujeme to, jak se nás Bůh zastal.

Liturgie, kterou pravidelně slavíme, nás má motivovat ke správnému životu. Liturgie a život se vzájemně ovlivňují. Až se budeme za chvíli loučit a vycházet odsud jedna forma bohopocty skončí    a druhá začíná...