S Ježíšem v největších hlubinách...
13. během roku B
2 S 1, 1.17-27/ Ž 130/ 2 K 8, 7-15/ Mk 5, 21-43
Začneme čtením z 2 K.
Sv. Pavel píše: "Jako máte ve všem na rozdávání, dejte to i do tohoto
díla milosti."
Než se podíváme na "to dílo milosti", spočineme ještě chvilku
u tohoto bohatství. Jsou korintští křesťané bohatí anebo je to jen
nadsázka? Jsme my husitští křesťané z Kuřimi taky tak bohatí? Co byste
řekli? Pravda, ti korintští "si docela věřili". Vypadalo to, že pokud
jde třeba o charismata, "mají" jich spoustu. Naráží snad sv. Pavel
na toto? Anebo bohatství křesťanů spočívá v něčem jiném? Řekl bych,
že ano. Vy, troufám si odhadnout, asi taky.
Teď to dílo milosti. Doslova se tam mluví jen o milosti.
Tou je tady sbírka. Prachobyčejná sbírka, jaká se dělá při každém
shromáždění. Tedy tak úplně běžná ne. K tomu se ještě dostaneme.
Jde o peníze, jejich transfer a jejich použití. Jde o něco
velmi praktického. Sv. Pavel záměrně a vědomě nazývá tuto sbírku milostí
(charis). Učí tím adresáty dopisu: Všechno v církvi má hlubší
význam. Ve všem můžeš vidět duchovní smysl. Peníze nevyjímaje. Církev ve
své podstatě je milostí. Ve všem působí (nebo mohla by působit,
pokud jí nebudeme bránit, což se vytrvale snažíme), Boží láska. Toto je tajemství
církve. Máme v ní (= v církvi) žít tak, abychom toto tajemství
nezastiňovali, ale naopak odkrývali.
Princip milosti
nejzřetelněji vidíme na Kristu Ježíši. (ČEP, který používáme, má tomto místě "štědrost", ale
stačí se podívat na poznámku pod čarou a je to jasné.) Tak Ježíš se
o všechno podělil a dělí s námi. Sám bohatý se stává chudým,
abychom my jeho chudobou zbohatli. Nic si nenechal pro sebe. Všechno to dal
takříkajíc "na společný stůl". Toto máme následovat. Dělit se o své
přebytky. Každý máme většinou nějaký ten přebytek. Jím můžeme pomoci
druhým. Druzí zase třeba nám. Církvi se říká "společenství". To slovo
neoznačuje jen, že jsme spolu, ale že se dělíme o to, co máme a
jsme.
Boží Trojice je sdílení. Kristus je sdílení. I my máme být
v tomto světě jedním z center sdílení – dělení se. Dát, co mám, co
můžu. Nic není tak maličké a ničeho není tak málo, aby to nemohlo být k užitku druhým. Jsme chudí, a přece bohatí. To není hraní si se
slovíčky. Když si myslím, že nic nemám, právě tehdy mám co dát.
Křesťanství je společenství Ducha. To znamená, že to všechno může
"fungovat" jedině, když vládne Duch. Když jsme obrácení a znovu narození
z Ducha. Teprve tehdy nám toto tajemství začne dávat větší smysl.
Ta milost, o níž tu píše sv. Pavel, (rozuměj sbírka)
je ve prospěch chudých v jeruzalémské církvi. Jednalo se o mimořádnou
sbírku. Dnes bychom to asi nazvali zvláštním charitativním projektem.
Vymysleli to v Korintě. Ta myšlenka se rozšířila z Korinta. Bylo by
trapné, kdyby nakonec korintští dali málo. To je smyslem Pavlovy prosby. Nebuďte
skoupí, uvědomte si, co všechno vám Bůh dal a dává.
Takové konkrétní projekty přesahující jednu obec vedou
k prohloubení vědomí sounáležitosti. To je ekumenická jednota. Nejsme
jen my, naše obec, ale po celém světě jsou nejrůznější církevní obce. Učíme se
nemyslet jen na sebe a na své potřeby, ale mnohem víc na potřeby těch
ostatních.
Ve čtení z 2 S
David oplakává krále Saula, který padl v nešťastné bitvě
v Gilbóa. David by mohl cítit úlevu. Protože Saul se ho snažil usilovně
zahubit. Ale David pláče. A není to pokrytectví. Nemyslí totiž jen na sebe, ale
na Izrael. Toto je chvíle bolesti (Josefova rána). Jsou chvíle, kdy na nás
doléhá bolest. Zdá se, že nás zlo úplně převálcuje. Prožíváme-li bolest,
nejlépe uděláme, když ji vyzpíváme (možná i vykřičíme) Bohu. Můžeme
to vidět tak, že se i o ni s Bohem podělíme.
Neexistuje situace, kdy by modlitba neměla smysl. I z nejhlubších
hlubin lze volat k Bohu. Dokonce právě odtud.
V evangeliu bych
si dovolil upozornit na Krista. Jak jinak :-)? Obklopen davy, co se na
něj tlačí, má obzvlášť blízko k těm, co nesou nějaké trápení. Že
existují nejrůznější trápení netřeba říkat. Tady jsou dvě exemplární:
vleklá nemoc bez naděje na vyléčení a bolest rodičů, kterým
umřelo dítě. Trápení - to je něco, co by vlastně nemělo být, a přece
je. Přece to tak cítíme. A Ježíš nepřichází vysvětlovat ani obhajovat Boha.
Vnímá různá trápení a je v nich spolu s trpícími. Ač
v davu neztrácíme se Ježíšovi. Možná nás to vzájemně přitahuje. Myslím
trpící a Ježíše. Jeho přítomnost sama dává naději, uzdravuje a podporuje
život. Pomáhá přijmout a zároveň nepoddat se malomyslnosti (Bonhoeffer:
Widerstand und Ergebung). Co se stane, když lidé tuto Ježíšovu přítomnost
přijmou, vidíme na té nemocné paní a na rodičích té dvanáctileté dívky.
Tento Ježíš je přítomen i dnes. Jeho přítomnost stále dává naději, uzdravuje
a podporuje život.