S Ježíšem v největších hlubinách...

13. během roku B

2 S 1, 1.17-27/ Ž 130/ 2 K 8, 7-15/ Mk 5, 21-43

Začneme čtením z 2 K. Sv. Pavel píše: "Jako máte ve všem na rozdávání, dejte to i do tohoto díla milosti."
Než se podíváme na "to dílo milosti", spočineme ještě chvilku u tohoto bohatství. Jsou korintští křesťané bohatí anebo je to jen nadsázka? Jsme my husitští křesťané z Kuřimi taky tak bohatí? Co byste řekli? Pravda, ti korintští "si docela věřili". Vypadalo to, že pokud jde třeba o charismata, "mají" jich spoustu. Naráží snad sv. Pavel na toto? Anebo bohatství křesťanů spočívá v něčem jiném? Řekl bych, že ano. Vy, troufám si odhadnout, asi taky.
Teď to dílo milosti. Doslova se tam mluví jen o milosti. Tou je tady sbírka. Prachobyčejná sbírka, jaká se dělá při každém shromáždění. Tedy tak úplně běžná ne. K tomu se ještě dostaneme.
Jde o peníze, jejich transfer a jejich použití. Jde o něco velmi praktického. Sv. Pavel záměrně                a vědomě nazývá tuto sbírku milostí (charis). Učí tím adresáty dopisu: Všechno v církvi má hlubší význam. Ve všem můžeš vidět duchovní smysl. Peníze nevyjímaje. Církev ve své podstatě je milostí. Ve všem působí (nebo mohla by působit, pokud jí nebudeme bránit, což se vytrvale snažíme), Boží láska. Toto je tajemství církve. Máme v ní (= v církvi) žít tak, abychom toto tajemství nezastiňovali, ale naopak odkrývali.

Princip milosti nejzřetelněji vidíme na Kristu Ježíši. (ČEP, který používáme, má tomto místě "štědrost", ale stačí se podívat na poznámku pod čarou a je to jasné.) Tak Ježíš se o všechno podělil a dělí s námi. Sám bohatý se stává chudým, abychom my jeho chudobou zbohatli. Nic si nenechal pro sebe. Všechno to dal takříkajíc "na společný stůl". Toto máme následovat. Dělit se o své přebytky. Každý máme většinou nějaký ten přebytek. Jím můžeme pomoci druhým. Druzí zase třeba nám. Církvi se říká "společenství". To slovo neoznačuje jen, že jsme spolu, ale že se dělíme        o to, co máme a jsme.
Boží Trojice je sdílení. Kristus je sdílení. I my máme být v tomto světě jedním z center sdílení – dělení se. Dát, co mám, co můžu. Nic není tak maličké a ničeho není tak málo, aby to nemohlo být    k užitku druhým. Jsme chudí, a přece bohatí. To není hraní si se slovíčky. Když si myslím, že nic nemám, právě tehdy mám co dát.
Křesťanství je společenství Ducha. To znamená, že to všechno může "fungovat" jedině, když vládne Duch. Když jsme obrácení a znovu narození z Ducha. Teprve tehdy nám toto tajemství začne dávat větší smysl.

Ta milost, o níž tu píše sv. Pavel, (rozuměj sbírka) je ve prospěch chudých v jeruzalémské církvi. Jednalo se o mimořádnou sbírku. Dnes bychom to asi nazvali zvláštním charitativním projektem. Vymysleli to v Korintě. Ta myšlenka se rozšířila z Korinta. Bylo by trapné, kdyby nakonec korintští dali málo. To je smyslem Pavlovy prosby. Nebuďte skoupí, uvědomte si, co všechno vám Bůh dal      a dává.
Takové konkrétní projekty přesahující jednu obec vedou k prohloubení vědomí sounáležitosti. To je ekumenická jednota. Nejsme jen my, naše obec, ale po celém světě jsou nejrůznější církevní obce. Učíme se nemyslet jen na sebe a na své potřeby, ale mnohem víc na potřeby těch ostatních.

Ve čtení z 2 S David oplakává krále Saula, který padl v nešťastné bitvě v Gilbóa. David by mohl cítit úlevu. Protože Saul se ho snažil usilovně zahubit. Ale David pláče. A není to pokrytectví. Nemyslí totiž jen na sebe, ale na Izrael. Toto je chvíle bolesti (Josefova rána). Jsou chvíle, kdy na nás doléhá bolest. Zdá se, že nás zlo úplně převálcuje. Prožíváme-li bolest, nejlépe uděláme, když ji vyzpíváme (možná i vykřičíme) Bohu. Můžeme to vidět tak, že se i o ni s Bohem podělíme.
Neexistuje situace, kdy by modlitba neměla smysl. I z nejhlubších hlubin lze volat k Bohu. Dokonce právě odtud.

V evangeliu bych si dovolil upozornit na Krista. Jak jinak :-)? Obklopen davy, co se na něj tlačí, má obzvlášť blízko k těm, co nesou nějaké trápení. Že existují nejrůznější trápení netřeba říkat. Tady jsou dvě exemplární: vleklá nemoc bez naděje na vyléčení a bolest rodičů, kterým umřelo dítě. Trápení - to je něco, co by vlastně nemělo být, a přece je. Přece to tak cítíme. A Ježíš nepřichází vysvětlovat ani obhajovat Boha. Vnímá různá trápení a je v nich spolu s trpícími. Ač v davu neztrácíme se Ježíšovi. Možná nás to vzájemně přitahuje. Myslím trpící a Ježíše. Jeho přítomnost sama dává naději, uzdravuje a podporuje život. Pomáhá přijmout a zároveň nepoddat se malomyslnosti (Bonhoeffer: Widerstand und Ergebung). Co se stane, když lidé tuto Ježíšovu přítomnost přijmou, vidíme na té nemocné paní a na rodičích té dvanáctileté dívky.
Tento Ježíš je přítomen i dnes. Jeho přítomnost stále dává naději, uzdravuje a podporuje život.