Škola lidskosti...

30. během roku A

Lv 19, 1-2.15-18/ Ž 1/ 1 Te 2, 1-8/ Mt 22, 34-46

Dnes jde tedy o největší přikázání z Tóry. Slyšeli jsme Ježíšovu odpověď. Nejspíš ji také známe zpaměti.
Já bych teď k tomu měl něco pokud možno moudrého říct, že? No, co se dá dělat :-) Takže… Asi to vyzní divně a moc komplikovaně, ale vydržte… Snad to k něčemu bude… :-)

Náš lidský život je tak složitý! A dokonce stále složitější. Co jsme? Proč tu jsme? O co jde v našem životě? Co musíme udělat, aby náš život nevyzněl do prázdna? Ta prázdnota nám hrozí. Tolik etických, duchovních a existenciálních výzev! Tolik různých souvislostí! Kdo se v tom může vyznat?

Věříme, že jsme k Božímu obrazu. To znamená, že naše lidská existence představuje dar a zároveň úkol. Jsme k obrazu Božímu. Jsme a máme jím být. Jsme lidmi a zároveň se pořád učíme jimi být. Rodíme se nehotoví a celý život se uskutečňujeme. Taky říkáme, že se hledáme. Pořád se hledáme... a hrozí nám, že se nenajdeme.

Naštěstí nás hlavně hledá on. Náš Stvořitel. Pořád. Neúnavně. Trpělivě. A pevně. Nedá si pokoj            a nedá… To je víra. On má víru.

K jeho obrazu znamená, že všichni nějak k němu patříme. My k němu a on k nám. U něho a s ním – jedině – můžeme najít odpověď na otázku, co jsme to vlastně zač. Jsme otázkou po Bohu a Bůh je otázkou i odpovědí po člověku.

Jeho slovo k praotcům a Mojžíšovi… Židé ho nazývají Tóra (=Učení) ukazuje, jak správně být člověkem. Toto Boží učení představuje dlouhý proces. Učíme se rozumět, přemýšlet o jeho slovu      a o tom, jak ho zasadit do své doby a situace. Ježíš nás do tohoto učení uvádí.

Bůh učí lásce. Musíme přemýšlet, co je skutečná láska a v čem spočívá. Vycházet ze sebe. Chodit naproti Druhému. Přijímat ho. Přitakávat jeho existenci. Pochopitelně milovat obnáší také riskovat. Stávat se zranitelným. Vnímat a chránit Druhého v jeho zranitelnosti. Přesně tak to taky dělá Bůh. Dokonce přesně tak JE Bůh. Přesně tak nás to učí Ježíš. "Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, ale všeho se vzdal…" (viz Fp 2, 6-7). Všechno jiné než tato láska je málo. Tam míří a ukazují všechna ta písmenka a hlásky Tóry a celé Bible. To je norma našeho jednání a rozhodování. Nepadá hotová. Musíme si s ní dát tu práci.

Tato láska má jasnou vnitřní strukturu nebo taky hodnotové pořadí. Milovat Boha a milovat bližního. Jedno koresponduje s druhým. Láska k Bohu nás chrání před modlářstvím – zbožšťováním skutečností tohoto světa. Láska k bližnímu nás chrání před náboženským blouzněním. Bližní je až na druhém místě, ale současně představuje pro nás východisko. Bližní nás uvádí do Boží přítomnosti. Při tom bližní není Bohem. Ale jen bližní nás uvádí do tajemství Boží přítomnosti. Tvář bližního zjevuje nárok Boží (Lévinas). Kristovo lidství je naší cestou (sv. Terezie      z Ávily). Cestou Boha k nám i naší cestou k Bohu. "Cokoli jste udělali nejmenšímu z těchto mých bratří, mně jste udělali. Cokoli jste neudělali... ani mně jste neudělali…" (viz podobenství o soudu u Mt 25, 31-46)

Tóra i Ježíšův komentář k ní nás učí lidskosti v nejrůznějších životních situacích. I v těch nejextrémnějších. Tento týden mne zaujal jeden díl podcastu 5:59 s názvem "Chlapec z bloku 66." Byl to rozhovor s panem Moše Kesslerem, přeživším šoa (On je ten chlapec z buchenwaldského bloku 66), a s paní Limor Regev z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě o knize zachycující reálný příběh chlapce Mošeho. Hovor se ale dotýká nejen zkušenosti nacistických lágrů, nýbrž i současné zkušenosti Izraele po teroristickém útoku Hamasu. Je to také rozhovor o lidskosti a nelidskosti,        o zápasu o budoucnost lidství. O tom, jak je důležité jednat lidsky i tam, kde triumfuje nelidskost. Může to vypadat jako maličkost. Nic není maličkost. Malá sklenice vody může zachránit život. Vybavilo se mi to ve spojitosti s dnešními texty. Všude tam, kde jde o hledání a o ochranu lidství,      o ochranu slabých a zranitelných, smíme věřit, že se dějí "Boží věci".

Když se otevřeme i tomu, co je tak těžké a bolavé, ocitneme se "na půdě svaté". Tady je přítomen Bůh. Tady zjevuje svůj nárok, ale také svou pomoc a milost.

Myslíme na oběti terorismu v Izraeli, na oběti ruské agrese na Ukrajině, na vojáky, kteří nasazují své životy. Ptáme se, trápí nás to. Čekáme odpovědi. A ony zatím nepřicházejí. Nemusíme na své otázky obdržet rychlé odpovědi. Může nás to přivést do situace, kdy se budeme cítit bezmocní vůči nejrůznějším formám bezpráví. Ale (a to je víra) přesto budeme vědět, že tady je to místo. Sem nás přivádí Ježíš. Protože tady je on sám. Spolu s Druhými nést jejich břemena a tak přinášet světlo naděje… Snažit se o nemožné, o to, co se nemůže podařit… A přece…

A tady je nejvyšší čas udělat stop :-).