Slyšet a rozumět…

3. během roku C (23/1/2022)
Neh 8, 1-3.5-6.8-10/ 1 K 12, 12-31a/ L 4, 14-21

Druhé čtení dnes před námi otevřelo tajemství Kristova těla. Tak přijměte pár myšlenek na toto veliké téma. Kristovo tělo. To je obraz. Jsme tajemným způsobem propojeni s Kristem i mezi sebou navzájem. Nejsme sami. Nežijeme sami sobě. Ani neumíráme sami sobě. Záležitosti Krista i druhých se týkají také nás. A obráceně. Jak to "funguje" nemáme ve své moci ani tomu nerozumíme. Působí to Duch svatý. Jako spojuje Otce se Synem, tak spojuje i nás se Synem a mezi námi navzájem. Tato jednota není založena na tlaku. Je svobodná. Je na principu lásky. To jsou poznávací znaky působení Ducha: svoboda a láska.

Tam v Kristově těle je pro nás to nejlepší místo. Tam jsme taky nejvíc sami sebou. To je počátek nového života. Už mi nejde tolik o sebe sama. Ani o mou spásu. Prostě žiji v Bohu. Nebo začínám žít v Bohu... Začínám... A nežiji sám sobě, ale žiji spolu s Kristem a těmi druhými. Společně vytváříme vztah, který přináší nebe na zemi. To všechno působí on: Duch. Je velmi důležité učit se nechat vést Duchem. Často to rádi bereme do svých rukou. Přemáháme sebe a realitu. Někdy vydáváme tento tlak náš nebo našeho okolí; společný nebo většinový pohled za působení Ducha. Nemusí to tak být. Vnější věci mohou jednotě Ducha napomáhat, ale nemusí vždy. Cesta Ducha je náročná. Ale jiným způsobem než si zpočátku (možná dost dlouho) myslíme. Jsou různé dary a projevy Ducha. Některé nám připadnou zajímavější. Ale všechny mají své místo. Nedokážeme to posoudit. Duch ví, proč rozděluje dary právě takto. Duch nás ujišťuje, že jsme pro Kristovo tělo důležití, že máme co dát -    - i přes naši vnitřní chudobu. Duch nás taky povzbuzuje, abychom se nebáli v Kristově těle být sami sebou. Klidně při tom můžeme prosit o dary, které se nám zdají potřebné i žádoucí. Proč ne? Ale existuje ještě vzácnější cesta... Ta nejvzácnější (υπερβολη). Tady končí naše čtení i dvanáctá kapitola. Třináctá je o lásce. To bychom předbíhali. Ta nás čeká příští neděli.

První čtení a evangelium jsou svědectvím o společném předčítání Písem ve shromážděních. To je přesně to, co právě děláme. U Nehemjáše jsme svědky počátků synagogální bohoslužby. Evangelium nás uvádí za Ježíšem do synagogy v Nazaretě. Když se lidé sejdou k bohoslužbě                a vezmou svitky Písem (nebo my knihy) a čtou z nich, to se dějí věci. Náš myšlenkový, vnitřní svět se otvírá Božímu působení. Vycházíme ze sebe a ze svých problémů. Nebo přinejmenším vidíme sebe a své problémy z odstupu - z Boží perspektivy. Dobrodružství začíná... Jak dopadne, je otevřené. Záleží nejen na čtení a na tom, kdo čte a jak, ale taky na nás, kdo slyšíme. Sami na to nestačíme. Potřebujeme pomoc. Potřebujeme výklad. Tedy, aby nám někdo přiblížil souvislosti. Jak čtení souvisí s naším životem?

Za Nehemjáše posluchače konfrontace s Božím slovem vedla ke smutku. Jak strašně jsme se vzdálili Bohu?! To nemůžeme nikdy napravit. Plakali. Byla to pravda. Ale... ne celá. Ano, jak strašně jsme se vzdálili Bohu!? Ale taky: Jak strašně se nám Bůh přibližuje!? Svatá Písma nás obviňují, ale zároveň ujišťují, že Bůh se svému lidu přibližuje. Proto je spíš na místě radost, vděčnost, slavení. Dobře se najezte. Podarujte i druhé. Udělejte si navzájem radost. Protože Bůh se přibližuje...

V nazaretské synagoze Ježíš čte z proroků. Při sobotní synagogální bohoslužbě se čte z Tóry a pak se připojuje paraša - čtení z Proroků. "Duch Hospodinův je nade mnou, proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým vrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy..." To je Izajáš 61. kapitola. Služebník Hospodinův mluví o svém poslání. Je zmocněn, aby utěšoval, pomáhal, přinášel dobrou zprávu, aby napravil všechno. To je to, co si přejí všichni. Potěšit. Pomoct. Generace na to čekaly. Pořád to potřebujeme. Nikdo nemusí vysvětlovat, co se tím myslí. Ježíš řekne něco jiného: "Dnes se to naplnilo." Dnes. To platí i o dnešku. Tento Ježíš je přítomen a říká slovo útěchy... Jak se to dnes naplňuje? Jak je to možné? Nemění se svět navenek, ale může se měnit - a mění se - něco          v nás. Je tu s námi někdo, kdo mluví do našich trápení... Slyšme... Odpovídejme... Snadno se to řekne. Ale většinou je to zdlouhavý a náročný proces... Ale už začal. Díky Bohu, už začal...