Smějící se Bůh…
16. během roku C
Gn 18, 1-10a/ Ko 1, 15-28/ L 10, 38-42
Těžiště dnešní zvěsti tvoří krátký příběh o návštěvě Ježíše u Marty a Marie. A k němu je vybrán - skoro to vypadá, že jen "tak pro ilustraci"- příběh o jiné návštěvě: Hospodina u Abrahama. Nedá mi to, abych minul tento nádherný a hluboký příběh. Představte si: Abraham pořád čeká na toho slíbeného Potomka... Léta plynou... a...? Nic... Pak jednoho dne při siestě jdou kolem jacísi tři pánové. Co dělají ti chudáci v tom horku teď na cestě!? Vždyť je to může zabít! Abraham přeruší svou siestu a horlivě je zve dál, jak "zákon svaté pohostinnosti káže". "Host do domu, Bůh do domu!" A tak se u Abrahamů najednou peče, vaří, smaží, nalévá. Všechno rychle. Cítíte tu zvláštní atmosféru? Tuší Abraham, kdo to k němu přišel? My máme výhodu. Vypravěč nám to řekl jasně. Abraham to tak nějak tuší. Ale úplně naplno se to neřekne. Snad jen zvláštní oslovení "Panovníku". On těm třem říká "Panovníku!" Jako by byl jeden. Zvláštní,že? A jako Panovník je titulován taky Hospodin.
Tato scéna bývá znázorňována na východních ikonách. Asi nejznámější je ta Rublevova. Říkáme jí ikona Trojice. Ovšem častěji se tomuto motivu říká jinak: FILOXENIA. Doslova: "láska nebo přátelství k cizím". Jinak "filoxenia" se překládá jako pohostinnost. Což je významná (staro)orientální ctnost. V cizím - v pocestném přichází Bůh do domu. To cizí - ten cizí - jiný než my nás znepokojuje. Cizího se bojíme. Vždyť to neznáme! Kdo ví, co od něj můžeme čekat? Ovšem Bible nás učí vidět věci JINAK. Třeba že, v tom, kdo nás znepokojuje a vyvádí z naší "komfortní zóny", se nám otvírá možnost potkat se s Bohem. To neznamená, že příchozí - cizinec je Bůh. Pochopitelně je člověkem jako my. Ovšem, když se odvážíme setkat se s cizím - s příchozím, můžeme zakusit něco Božího. V naší zemi teď máme mnoho cizinců. Hodně jich přišlo z Ukrajiny. Přivedlo je sem strašná válka. Ale zároveň s nimi přichází i nová šance pro celou naši českou a evropskou společnost. Pochopíme a přijmeme ji? Kéž by! Promlouvá k nám za těchto okolností Abrahamův příběh nějak nově, nějak víc a hlouběji? Kéž by!
Ale zpět k Abrahamovi. Jeho návštěva je zvláštní. K němu přichází opravdu Bůh. Bůh přichází jako cizinec, co potřebuje najíst, napít, osvěžit vodou a odpočinout si... Co to znamená pro naši teologii? Tedy pro naše myšlení a mluvení o Bohu? Pro naši trojiční teologii. Nejde o to, že přišel jako "TŘI vandráci". Číslo tři tu není podstatné. Podstatné je to, že přišel - ba víc: že přichází. Trojice znamená, že Bůh přichází k nám... se slovem naděje, potěšení, s činem spásy... Přijímá naše pozvání. Usedá k našemu stolu. A najednou už to není "náš" stůl, ale "jeho". Role se obracejí. Z hostitelů se stáváme hosty. "Co se to tady děje?" Tomuto tajemství říkáme "Trojice".
Ale opět zpátky k Abrahamovi a jeho milované Sáře. Jeden z vandráků tak jakoby mezi řečí prohodí: "A kdepak máš vlastně Sáru?" - A teď to přijde: "Po obvyklé době se k tobě určitě vrátím a tvá žena bude mít syna..." Bác! Jakže?! Proto tedy přišel, aby to osobně řekl? Ano, právě proto.
Mimo text: Sáře to přijde jako povedený vtip. Bodejť by ne! Vždyť Bůh má smysl pro humor. I když zároveň vždycky bere své slovo - zvláště zaslíbení- vážně. TAK KONEČNĚ JE TO TADY! Najednou to má určitý čas. Už to není jednou, ale po obvyklé době. Za devět měsíců. A je to tady. Boží dílo se pohne o veliký kus dál. Na památku Sářina chichotání se chlapeček (i jako dospělý muž) bude jmenovat: Izák. Hebrejsky: Jicchaq (=Směje se). Kdo? Ten Potomek? Nebo Bůh? Určitě Bůh. Nad ním se bude smát Bůh. Nad budoucností své lidu se přívětivě a rozverně bude smát sám Bůh.
A jen velmi krátce k Martě a Marii. Ježíš neříká nic proti Martě a pilné pohostinnosti. Ani nestraní Marii. Jen připomíná souvislosti. Jeho vyučování přivádí k tomu, co nikdy neskončí. Veškerá naše službě - i péče o hosty - má pramenit z tohoto Ježíšova vyučování. To je celé.