Smrt a vzkříšení...

32. neděle během roku C
Jb 19,23-27a/ 2 Te 2, 1-5. 13-17/ L 20, 27-40

Máme takový dušičkový čas. Docela rychle se blížíme ke konci starého liturgického roku. To znamená taky cyklu čtení z Lukáše. To nás vede k myšlenkám na "poslední věci": smrt, soud... Když myslíme jako křesťané na smrt, myslíme tím současně na... vzkříšení. Máme to mít v sobě propojené. Kristovy pašije nám ukazují, že to spolu souvisí. Jsou to jakoby dvě strany téhož tajemství. Smrt a vzkříšení. Obojí znamená: všechno pustit ze svých rukou a padat do prázdnoty, až nás zachytí... milující Boží ruce... Věříme nejen, že nás Bůh v umírání neopustí, ale mnohem víc. Dá nám nová těla a obnoví celé stvoření. Nejkrásnější přiblížení obsahu vzkříšení jsem našel v jednom velikonočním kázání Tomáše Špidlíka shrnuto: "Nikdy neodejdeme" a u C. S. Lewise v Dopisech Malcolmovishrnuto: "Vrátíme se." V obou případech do tohoto světa, který bude ovšem radikálně obnoven - proměněn nebo chcete-li znovu stvořen. (Tomu, koho by to více zajímalo, mohu doporučit knihu WRIGHTA, NICOLASE THOMASE Překvapivá naděje Praha Biblion 2018.) K tomu se upíná naše naděje.

Z Jóba jsme slyšeli známá slova. Máme je zafixována jako ukázkové svědectví o naději na vzkříšení. Když se do nich pozorně zaposloucháme, zjistíme, jak těžký a složitý text to je. Ani překlad vůbec není tak jasný. Jób vidí velmi realisticky svou smrt. A nějak ví, že poslední slovo nad jeho prachem bude mít jeho Zastánce a že se setká s Bohem. Ani rozpad v prach, ani sedření kůže či ztráta masa tomu nezabrání. Jób to říká svým přátelům. A teď si představte reakci jeho přátel! Naštvou se. Pobouří je to! Žádné nadšení. Žádné "amen". Žádné "tak se staň!" Pobouření. To je pecka, co?! Ale možná je to takový "punc pravosti", díky kterému poznáváme, že "Tady je při díle sám Bůh!" Vzkříšení nabourává všechny rádoby duchovní konstrukce. Víte, že mezi křesťany v Korintě byli někteří odpůrci vzkříšení. Nebyli to ateisté. Nebyli to odpůrci posmrtného života. Byli to lidé, kterým se vzkříšení zdálo primitivně zemité a materiální. Ano, vzkříšení nabourává naše konstrukce, ale otvírá nás skutečnosti samotné.

Saduceové v evangeliu taky nevěří ve vzkříšení. Uznávají totiž jen Mojžíšovu Tóru a tam nic               o vzkříšení nečtou. Ježíš spolu s farizeji oproti nim ve vzkříšení věří. Saduceové vymysleli chyták na Ježíše. Chtějí tak ukázat, že vzkříšení je nesmysl. U Mojžíše najdeme zvláštní ustanovení                  o povinnosti švagra vzít si po svém bratrovi bezdětnou vdovu a zplodit s ní potomka a tam zachovat jméno zemřelého v Izraeli. Tak mělo sedm bratrů postupně tutéž manželku. Všichni umřeli. A teď: čí to bude manželka po vzkříšení, Ježíši, he? Oni si představují vzkříšení jako pokračování dosavadního života. Velmi se mýlí! Vzkříšení není prostým pokračováním dosavadního života. Navazuje na něj, ale je to jiný život. Vzkříšené tělo je skutečné a současně úplně jiné než to, co jsme měli před smrtí. Hmotu nové země si rozhodně nemáme představovat jako hmotu, jak ji známe teď. Je to hmota, ale úplně jiná. Apoštol Pavel v 1 K 15 to přibližuje obrazem souvislosti mezi semínkem rostliny a rostliny samotné. Semínko se nepodobá rostlině ani rostlina semínku. Rostlina je ze semínka, ale mezi tím, kdy semínko zasejeme do země, a vyroste      z něho třeba velký strom se něco zásadního stane. Zázrak klíčení a růstu.

Mezi smrtí biologického těla a vzkříšením se stane něco pro nás zatím nepředstavitelného. Můžeme to nazvat novým stvořením. Zázrakem, kdy Bůh přemůže nicotu, prach, rozklad a udělá    z toho něco nesrovnatelně krásnějšího. Co zůstane i po tomto procesu? Ježíšovi zůstaly rány. Všechno, co připomíná momenty, kdy jsme skutečně milovali a byli milováni, přechází do vzkříšení. Proto je ze všeho nejdůležitější láska.

Vzkříšení je vztah. Láska jakou miluje jedině Bůh. Koho miluje věčný Bůh, Koho miluje věčný Bůh, ten nezaniká, ale naopak vzniká tak nějak "pořád víc a víc". Odvažujeme se něco takového doufat    a říkat, protože věříme svědectví apoštolů o Ježíšově vzkříšení.

Saduceové uznávají jedině argumenty z Mojžíšovy Tóry. Tak jim Ježíš dodá jeden pádný. Bůh sám se nazývá Bohem Abrahamovým, Izákovým a Jákobovým. Jak by mohlo nebýt vzkříšení, když se Bůh sám takto pojmenovává po praotcích víry!? On svou lásku - můžeme říct - své přátelství k nim myslí zcela vážně a naplno. Bůh a jeho láska. To je ta síla - jediná síla - překonávající smrt. A ta síla je skutečná. Dokonce úplně nejskutečnější ze všeho.