Soužití podle Pána
7. během roku C
Gn 45, 3-11.15/ Ž 37, 1-11, 39-40/ 1 K 15, 35-38.42-50/ L 6, 27-38
Josefův příběh asi všichni dobře známe. Je svými bratry prodán do otroctví a dostává se do Egypta, daleko od otcovského domu. Jak to celé začalo? Otec poslal Josefa na pastviny za jeho bratry, aby mu o nich přinesl zprávu. Ve třicáté sedmé kapitole knihy Genesis je verš patnáctý: "Tu ho nalezl nějaký muž, jak bloudí po poli, a zeptal se ho: 'Co hledáš? '" Události se tedy daly do pohybu díky onomu neznámému muži, který byl poslán Josefovi do cesty a nasměroval ho. Skoro to vypadá, že to nebyl Josef, který by měl záměr dostat se do Egypta a stát se jeho správcem. Chtěl pouze poslušně vyplnit otcovo přání a dostalo se mu pomoci, když se mu to nedařilo.
Nyní čteme o Josefově shledání se s bratry, po dlouhých letech. Jákobovi synové hledají v Egyptě záchranu před hladem, tentokrát je posílá otec nevědomky naopak za Josefem. Oni vůbec nic netuší, tak se zhrozí, když se jim Josef odhalí, protože zřejmě, dle svého uvažování, čekají odplatu. Nic takového se ale neodehrává, ba naopak. Josef všechno vidí z Boží perspektivy, oni z té lidské. Jejich bratr nezapomněl na svůj rodný dům, na své příbuzné. Chodil s Bohem a cokoliv, co se stalo, dokázal vidět jako příležitost, kterou Bůh dává. Nejen pro něj, i pro jeho blízké.
Ježíš v evangeliu hovoří mnohem šířeji o tom, v čem se můžeme inspirovat od Josefa. Ten na nenávist svých bratrů odpovídá tak, že je přijímá a pomáhá jim. Máme se takto zachovat nejen k příbuzným, ale i k nepřátelům, tedy ke všem bez rozdílu. Máme všem odpouštět tak, jako Josef odpustil svým bratrům, také odpovídat na proklínání žehnáním. Pokud nám berou, dávat dál, zkrátka pokoušet se proměnit akci v reakci kvalitativně, zastavit útok přijetím.
Centrem Pánovy výpovědi je známé zlaté pravidlo chování. Je v tom cosi konstruktivního, praktického, nevyvolávajícího napětí, když se budeme k ostatním chovat tak, jak by se nám to líbilo od nich. Snad proto se takový názor objevuje i u světových myslitelů v různých časech a regionech světa. Nejsem si ale jistý, jestli v jejich případě nejde spíše o životní filosofii nebo ideál společenského zřízení, kterou by bylo vhodné aplikovat do společnosti. U Ježíše mi zní spíše jako vodítko nebo pomůcka k pochopení, jak ho můžeme následovat a budovat tak Boží království už tady, teď, mezi lidmi, se kterými přicházíme do styku.
Pán nic z toho neprosazuje silou. On hovoří k těm, kdo jeho slovo slyší. Tedy k těm, kdo chtějí slyšet, kdo chtějí rozumět, kdo čekají na Hospodinovu pomoc a rozpoznali v něm Božího syna. Chceme za Kristem aktivně přicházet. Protože kdo jeho slovo neslyší, nemůže z něho čerpat. Chceme chápat věci kolem nás v Boží perspektivě. Tak, jako svou životní pouť pochopil Josef.
Co z nás vlastně dělá křesťany? Cítíme se být součástí obecné církve, účastníme se života v místním společenství. Ano, člověk je společenský tvor a shromažďujeme se, abychom se navzájem povzbudili. Snažíme se být lepší, třeba v tom, že se chováme k ostatním tak, jak jsme zatím porozuměli, že by to mělo být. Myslím, že mnoho lidí takto hledá. Máme své věci v pořádku. To je dobré, to kolem sebe většinou vidíme. Dnes ale od Pána z evangelia slyšíme, že Boží uznání nemůžeme čekat za to, co lidé běžně dělají. Je třeba jít do sebe, mnohem hlouběji a dál.
Jak porozumět Božímu slovu, abychom viděli věci v Božím světle a ne jen v tom obvyklém lidském? Možná nezměníme svět ani lidi kolem nás, ale můžeme zkusit situace, ve kterých se nacházíme, trochu prozkoumat. Proč mě Bůh postavil zrovna sem? Nemám zrovna já obdarování k tomu, abych udělal právě tady nějakou drobnost? Koho mi to Bůh posílá do cesty? Nemám jí/mu zrovna já něco konkrétního vyřídit? A pokud nevím, nemám s ní/s ním jen jít kousek cesty? Nebo dva? Není okolo mě někdo, komu bych mohl odpustit, udělat první krok, zkusit tak náš vztah oživit a ukázat tak, že nečerpám jen ze svých sil, ale z něčeho mnohem podivuhodnějšího?