Svět Ducha a Tváře...

21. během roku B

1 Kr 8, 1.6.10-11. 22-30.41-43/ Ž 84/ Ef 6, 10-20/ J 6, 56-69

Dnes obsahují čtení řadu témat: posvěcení chrámu a tedy chrám vůbec (1. čtení a žalm); Boží zbroj k obraně proti ďábelským útokům (2. čtení) a nakonec završení oddílu o jezení Ježíšova těla a pití jeho krve (evangelium).
Můžeme postupně je postupně vzít všechna anebo z nich vybrat jen některá. Těžká volba. První varianta má svá úskalí. Proberete všechno, ale možná jen tak z povrchu. Ale risknu to.

Chrám bývá v izraelské tradici (a nakonec i celého starověkého Předního Orientu) nazýván obyčejně Dům. Vlastně "Ten Dům" (Habbajit). Bůh bydlí v nebi ve své slávě. A současně uprostřed svých lidí. Ze svého rozhodnutí. Chce být s námi lidmi. To je dar a současně to v sobě nese nárok. Ale především je to dar. Bůh nám nabízí svou blízkost.

Starozákonní tradice to vyjadřuje slovy: V Domě bydlí Jméno. Toto "přebývání" (hebrejsky se nazývá šechína) znamená zvláštní dynamiku. Milan Balabán, evangelický starozákoník, velmi výstižně o ní mluví jako o "osvětlující a oslňující přítomnosti, jež se skoro hypostazovaně chvěje či vznáší v chrámu..." (BALABÁN, MILAN Bojovníci a trpitelé Heršpice EMAN 1994 s.65). Boží přítomnost není věc, ale akce – neustálý čin. Jeho nejvlastnější motivací je láska. I v soudu nad nevěrným lidem. Pořád je to láska.
Naplněním myšlenky Domu je Kristus: "Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi," (J 1, 14a). "Kdekoli se shromáždí dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich," (Mt 18, 20). Ve vší skromnosti toto se děje i dnes a tady mezi námi.

Ještě jedna malá poznámečka ke chrámu: Boží přebývání je otevřené všem lidem. I cizinec (v tomto kontextu člověk, který se nehlásí k Božímu lidu) tu může prosit o slitování a nebude oslyšen.            A dokonce to jde ještě dál. Každý tvor. To má obzvlášť žalm 84. Ten obsahuje silné ekologické motivy. I zvířata tu v Domě Hospodinově nalézají domov. Dokonce v jeho úplném středu: u oltáře. Bůh nabízí své společenství skutečně všem.

A přece jen ještě jedna poznámka ke chrámu. Tento žalm učí touze po Hospodinových nádvořích, po oltáři a všem, co ke chrámu patří. Kéž nám Bůh dopřeje, abychom toužili a žíznili po Hospodinově společenství! Ono je naším osvěžením, občerstvením, jediným skutečným štěstím.

Ke zbroji. Vykladači tu připomínají, že tyto zbraně slouží obraně před útoky zlého nepřítele. Pomáhají nám odrážet všechno to, co by nás mohlo naplnit malomyslností a pocitem nesmyslnosti. Jsme postaveni do světa, kde na nás bude Nepřítel útočit. Ale nejsme bezbranní. Avšak darované zbraně mají úplně jiný charakter.
Otcové pouště poznali, že nejlepší obranou je pokora a Boží slovo.
Pokora pro ně znamená být si vědom své slabosti… a toho, že a jak nás Bůh má rád. Nepřítel se nás snaží zpochybnit. Ale pokorný je už "mimo to". Takový útok už mu nemůže ublížit.

A Slovo to znamená pamatovat na Krista a jeho kříž a vzkříšení. Toto Boží dílo přemohlo ďábla jednou provždy. Kdo žije z těchto zdrojů (nebo alespoň se to učí), je už taky "mimo to". Takové útoky mu nemohou ublížit.

A ještě to jezení těla a pití krve. Příběh vrcholí. Plno lidí uvěřilo, avšak tato tvrdá slova o těle a krvi pro ně byla příliš. "To nemáme zapotřebí," řekli si a odešli. A nebyli to jedinci, ale asi velké počty. Vypadalo to, že Ježíš zůstane sám. Odejdou i apoštolové?
A tu Petr odpoví za všechny: "Pane, ke komu bychom šli, ty máš slova věčného života". - Pane, není to lehké následovat tě. Některá tvá slova nás bolí, jsou pro nás příliš těžká, ale my tě neopustíme. Protože věříme, že ty, jediný, nás svými slovy přivádíš do života věčného. My to vydržíme, protože jsme přesvědčeni, že to má smysl. Dokonce ten největší.

Ještě se zastavíme u výroku: "Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život," (v. 63.). Jako bychom se tu opět vraceli k paradoxu. Je nezbytné jíst tělo a pít krev. Pro to druhé ostatně naši husitští předkové tolik trvali na kalichu pro všechny.            A přece "tělo nic neznamená". Přece to dává smysl. Přece platí obojí. Jíst tělo i jen Duch dává život.      A není to protiklad hmota - duch. Duch neznamená bezhmotnost. Duch je jiná dimenze. Jiný svět. Tam neplatí matematika a fyzika. Duch to je svoboda, odpovědnost, vztahy, věrnost, důvěra, kreativita, akce, sebevydávání a sebepřijímání, svět, ve kterém jsme před Boží tváří. Na této rovině se nachází pramen Božího života. O ní hovoří Ježíš. Na ni nás uvádějí Kristova slova i eucharistie. Doslova nám ji otvírají. Před námi a v nás. Každým slovem evangelia se před námi otvírá život… ten Boží, co nikdy nekončí a nikdy se nevyčerpá...